Často přemýšlíme nad otázkou, proč právě Dimash vyvolal tak silnou fan odezvu. Proč jej tolik Dears nekonečně miluje, proč se ale jinému zdá divný nebo dokonce neposlouchatelný? Je to proto, že jeho zpěv je novátorský, originální? Co je to vlastně originalita? Co musí splňovat umělecké dílo, aby bylo originální? H. Murakami ve své knize Spisovatel jako povolání si tuto otázku klade a poctivě se na ni snaží odpovědět. Napsal: „Neurolog O. Sacks ve svém díle Antropoložka z Marsu definuje originální tvořivost takto: Tvořivost zahrnuje výraznou osobnost, charakteristickou a silnou identitu, osobní prožitek, které prostupují talent, propojují se s ním, dávají mu osobní význam a formu. Tvůrčí činnost v tomto smyslu obsahuje původnost, schopnost sejít z vyšlapané cesty a od navyklých pohledů, schopnost pohybovat se volně ve světě imaginace, tvořit a přetvářet svět ve vlastní mysli – a všechno to zároveň přehlížet kritickýma očima.“
Dále Murakami vzpomíná na to, jak jej ve svých počátcích nadchli Beatles a Beach Boys a přemýšlí, co bylo na jejich hudbě tak originálního, že si získali obrovské množství fanoušků a nyní jsou již klasikou. Dochází k závěru, že přijít na to je ďábelsky těžký úkol. A tak probírá jiné skladatele – Stravinského, Mahlera, Schuberta či Theolonia Monka. Ti všichni byli zpočátku přijímáni s nepochopením. „Většina lidí totiž instinktivně nesnáší, co sama nedokáže pochopit, a zvláště pak establishment, který až po uši vězí v zavedených výrazových formách, na nichž si vybudoval svou pozici, vnímá podobné jevy jako zavrženíhodné.“ píše Murakami.
Ten, kdo má být ve své umělecké tvorbě originální (a zůstat originální) by měl splňovat základní podmínky:
1. Jasně se lišit od ostatních, disponovat jedinečným stylem (zvukem, textem, formou, odstínem). Musíme být jej schopni rozeznat (víceméně) okamžitě, na první pohled (nebo poslech).
2. Musí být schopen svůj styl dále vylepšovat. Jeho styl časem roste. Nesmí setrvávat stále na jednom místě. Má v sobě spontánní vnitřní sílu k inovaci sebe sama.
3. Jeho jedinečný styl se během času mění ve standard, stává se součástí duševního dědictví a rovněž jedním z hodnotových kritérií. Nebo se musí stát vydatným citačním zdrojem pro autory následujících generací.
Aby hudební kritici posoudili něčí originalitu, je nutné vzít v potaz jednu věc, a tou je plynutí času (3). Toho zatím v případě Dimashovy kariéry opravdu neuběhlo mnoho. Když ale posloucháme S.O.S. z Vitebsku, Daididau ze Singeru, Okinish ze Shenzenu, Unforgtable day z Gakku, Sinful Passion ze Soči (2018), Strong Autumn z Londýna, Olympico z Nur-Sultanu, Know z Moskvy (či Ascolta la voce z Dubaje), Passione ze Soči 2019 nebo All by myself z New Yorku, Ljubov ustavšich lebedej z Dusseldorfu, Give me your love z Petrohradu, Lay Down z Jekatěrinburgu nebo Černobryvcy z Kyjeva, zcela jistě vidíme zcela jedinečná vysttoupení (1) Když srovnáváme různé verze jedné písně nebo jednotlivá vystoupení v průběhu posledních tří let i laickým okem můžeme vidět (a uchem slyšet) jeho schopnost stále se vylepšovat a pracovat na sobě.
Abychom zjistili, zda je za Dimashovým úspěchem jeho originalita, zbývá nám jen čekat na to „plynutí času“. Abychom si to čekání zkrátili, budeme zvědaví s jakou novinkou přijde nebo jak uspěje s avizovaným novým „kazašským“ CD.
Krásný článek, díky