Tento téměř dvoumetrový kazašský hošíček dokáže s duši člověka pořádně zacloumat, z basu až k sopránu… Někdy jeho zpěv teče jako překrásná pomalá řeka, jindy jako divoký vodopád, někdy zpívá jako z hlubin země, jindy jako z nebes…
Jsem rád, že jsem na něj natrefil. Proměnil můj život, učinil ho krásnějším. Vždy jsem miloval nevšední muziku, prostě tu, co teče mimo hlavní proud, začalo to tím, když měl otec doma hromady starých kazetových pásků, bylo to přetočené z LP desek, kterých nebylo za socialismu až tolik k dispozici, utkvěl mi z toho všeho pouze jeden hlas, zaburácel celou mou duší, dozvěděl jsem se posléze, že je to hlas Hany Hegerové, bylo to její první a nejlepší LP, co kdy dle mého názoru natočila a já začal objevovat další a další nahrávky s ní, takže Obraz Doriana Graye zněl celým mým dětstvím.
Nemám rád všednost v muzice, dovede mě dostat do rauše Wagnerův Prsten Nibelungův, většina Janáčkových oper nebo třeba většina symfonií Dmitrije Šostakoviče. Někdy si připadám stran mé milované hudby jako trosečník, ale na tom nejkrásnějším opuštěném ostrově. Na některé své favority si už bohužel nezajdu, třeba na koncert Evy Olmerové, Billie Holiday, Marlene Dietrich, Amy Winehouse, nebo Juliette Gréco, alespoň ne zde na této planetě, zůstaly jen nahrávky a vzpomínky. Na některé si však zajít mohu, na Vojtěcha Dyka, Szidi Tobias, Richarda Müllera, Alexe Rybaka a další a mám i velikou naději, že si zajdu i na našeho největšího miláčka, hlasový zázrak planety, však mám lístek jak do Düsseldorfu, tak i Prahy. Snad vše klapne, svět se uzdraví a ve zdraví se tam sejdeme.
Nevím, kým je Dimash Qudaibergen, snad brutálním srdcem a komercí zároveň, ale to neřeším, protože nevím ani, kým jsem já sám. Jako na tom slavném Gauginově obrazu Odkud přicházíme, co jsme, kam jdeme? Možná, že kdybychom toto věděli, byly by naše životy snažší, já si však myslím, že právě naopak, i když, kdo ví…
P.S.: Jedno však vím určitě: Že když prší… Když prší a jedu ve vlaku sám a opuštěný a přesto nejsem sám a ani opuštěný, protože trávím čas s andělem, potom se celá uplakaná louka za oknem vlaku promění v rozkvetlou plnou kazašských květin. A nejen kazašských, ale květin ze všech zemí, kde žijí lidé toužící po dobru, lásce, kráse, toleranci, empatii a přijetí…
Jonáš Vecko
Jonáši, děkuji ti za krásná slova! Vyjádřil jsi velmi pěkně, co cítí mnozí milovníci kvalitní hudby! My skutečně nevíme, kým je, ale myslím, že všichni cítíme, že jeho pěvecký talent, cílevědomost a skromná osobnost získá další obdivovatele!
Jonáši, je to nádherné, máš duši filosofa a na svůj věk máš naprosto jasno v hodně důležité věci. A to ve svém vztahu k umění, které je velkou součástí tvého života a tak to zdaleka nemá každý. Umění tě provede životem, zvedne tě, když budeš na dně, dělá tvůj život nádherným.. A vkus máš v tomto ohledu vynikající.. Jednou možná napíšeš něco, co budou číst miliony lidí..Máš talent vyjádřit tíhu nebo lehkost toho, co právě prožíváš.. Piš, piš.. Já to budu číst.. A nejen na fcb 😉😊😘❤️
Jonáši, toľko slov pohromade od Teba čítam poprvé ! ….a som nadšená !!! 👍 Určite ešte máš čo povedať!…tak neváhaj, zadaj a píš !!! Mám z Teba obrovskú radosť a teším sa na Tvoj ďalší literárny počin ! 👌😘 Ď A K U J E M !!! 💗❤️💗
Hudbu jsem nikdy moc neprožívala, protože jsem knihomol. Mojí hudbou jsou knihy. Ale to se změnilo s Dimashem. On ty knihy zpívá. Ano, Dimash oslovuje mojí duši. Zvláštním způsobem mi nestačí ho „jen“ poslouchat, je-li to jen trochu možné, ráda se dívám, jak zpívá. Jako by v jeho bytosti bylo obsažené co nejvíce z Celistvosti, moudrost života z mnoha různých stran a pohledů. Jeho zpěv v přítomném okamžiku… Alchymická cesta… Myslím, že každý poznává a prociťuje Dimashe ze své úrovně poznání. A Dimash působí na člověka na mnoha jeho úrovních. Je naprosto fascinující. Nesmírně odvážný. Je darem lidstvu. Přináší naději. Stačí jen, abychom otevřeli svá srdce.