M: Dobré odpoledne, milí přátelé. Dobrý den, vážení kolegové, novináři. Vítáme naše uživatele na internetu. Vysílá mezinárodní tiskové středisko výročního Slovanského bazaru ve Vitebsku a dnes máme schůzku s naším umělcem, který milovaným ve Vitebsku, ale také po celém světě. Nemluví moc s reportéry …
D: Opravdu?
M: Ale tady ve Vitebsku udělal výjimku a bude schopen odpovědět na vaše otázky. Dimash Kudaibergen! Když zní toto jméno, je obvykle potlesk hlasitější. Dimashi rád bych položil takovou banální otázku. V roce 1995 jste vyhrál Grand Prix na festivalu Slavianski Bazaar ve Vitebsku. Změnilo to váš život? … Kdy že? V 95.
D: V roce 2015.
M: Ano, 2015! No, jsem trochu nervózní.. Proč jste tak agresívní? (k divákům). Ano, děkuji.
D: Velice vám děkuji za vaši otázku. Vítám vás, milí přátelé, vážení novináři. Jsem velmi rád, že jsem tady. Chci poděkovat všem organizátorům za to, že na mě nezapomněli. Za pozvání. Bělorusko moc miluji. Běloruský lid mám skutečně velmi rád. Slovanský bazar mě nenechává klidným. Opravdu miluji tuto scénu a od mé účasti na Slavianském bazaru uplynulo něco více než 6 let, a během této doby se toho v mém životě stalo tolik … Jsem velmi vděčný Slovanskému bazaru. Za to, že mi dal start do života.
M: Mimochodem, toto na obrazovkách nevidíme. Fotografie z toho roku 2015, kdy jste se stal vítězem naší soutěže mladých umělců, Zástupci tisku a uživatelé internetu je budou moci vidět. Mám spoustu otázek. Měli jsme čas promluvit si v zákulisí … Máme jen 30–40 minut, takže se nezapomeňte představit, neblokujte kamery, aby se uživatelé internetu, viděli, kdo se ptá.
N: Dimashi, pracuji pro Eurasian true několik posledních let, řekněte, vy jste kromě Slovanského bazaru vystupoval i jinde, hodně jste vystupoval na Nové vlně, hodně spolupracoval s Igorem Krutojem. Řekněte nám, jak nyní spolupráce s Igorem Jakovlevičem pokračuje a co pro vás znamená.
D: Díky za otázku. Po Slovanském bazaru se zúčastnil projektu The Singer v Číně, kde soutěží přední čínské hvězdy. Mé pozvání byl vlastně experiment, protože jsem byl jediný z účastníků, který v té době nebyl slavný. Poté jsem se zúčastnil projektu The World’s Best 2019 v Americe na kanálu CBC, spolupracoval s mnoha skladateli a s Igorem Krutojem – už můžu říct – jsme velmi dobří přátelé. Spolupracoval jsem s mnoha skladateli z Evropy a Ameriky, kteří psali pro lidi jako Madona, Riana.
Také v Číně jsem měl šanci pracovat s tak známými skladateli, kteří píší soundtracky pro filmy Jackieho Chana a pro další slavné čínské světové herce a umělce. S Igorem Jakovlevičem … Mnoho lidí si myslí, že máme nějaké smluvní závazky, ne, prostě naše spolupráce je založená na důvěře, píše písně a já s nimi vystupuji. Pracuji s více partnery, něco v Číně, něco v Americe, ale jak se říká, jsem svým vlastním pánem, nikdo neomezuje mou svobodu. Díky bohu mám své rodiče. Můj otec, můj mentor, moje máma. Táta mi radí, jak kráčet životem, jak a o co bojovat. V tomto ohledu jsem měl opravdu štěstí. Co se týče písní Igora Jakovleviče, netřeba zdůrazňovat, že to nejsou jen písně, to jsou hity. Staly by se populární, ať bych je zpíval já nebo nějaký jiný umělec, protože myslím, že v naší době je jen velmi málo takových skladatelů. Nyní vládne showbusiness… V showbusinessu je snaha o přilákání zájmu a vytrácí se umění a písničky jsou mnohem jednodušší. Umělci neusilují o vysoce intelektuální hudbu. Takže bych chtěl poděkovat Igorovi Jakovlevičovi za to, že se věnuje své práci, za to, že se stále snaží psát velmi hodnotné věci. Pokusím se, aby mé provedení těchto písní bylo důstojné.
N: Řekněte nám, kdy jste naposled hrál ve svém rodném Kazachstánu? Co to bylo za koncert?
D: V mém rodném Kazachstánu, pokud se nemýlím, vystupoval jsem se svým sólovým programem Arnau, koncert se uskutečnil koncert na stadionu Astana Arena. Víte, kvůli pandemii jsem doma, snad tam zešedivím, pracuji ve studiu. Vím, že mnoho mých posluchačů, fanoušci po celém světě je unaveno čekáním na mé nové výtvory. Také se těším na skvělý okamžik, kdy problém s koronavirem ve světě skončí a budeme moci zase zahájit novou práci. Zdá se, že pokud se nemýlím, řekl jsem – před dvěma lety…
M: Řekněte mi, tady je mnoho lidí, kteří vám věnují obrovskou pozornost. Fanoušci, fanoušci. Není vám to nepříjemné?
D: Abych byl upřímný, to mě opravdu docela ohromilo. Myslím, že je to velké štěstí. Chápu, že nyní v moderním showbusinessu je hodně umělců, kteří se snaží dosáhnout nějaké slávy a v tomto ohledu jsem jednoduše vděčný Alahovi, že jsem měl takovou příležitost. Je to neskutečný, neskutečný okamžik, když začnete získávat popularitu. Poté, co jsem se účastnil Slovanského bazaru a The Singer, začal jsem chápat, že se můj život dramaticky změnil. Ale mě to neunavuje. Naopak jsem vděčný za každý den, který fanoušci sdílejí se mnou. Nemám slov, kterými bych to mohl vyjádřit. I když jsem někdy fyzicky unaven a nevyspaný, nespíte třeba 3-4 dny, a pak se setkám se svými posluchači, v tuto chvíli nasávám energii.
M: Řekněte mi, ze které nejvzdálenější země vám psali?
D: Pravděpodobně z Afriky.
M: A vaše písničky se tam zpívají?
D: Samozřejmě ne všechno, ale mám tam posluchače.
Děkuji mnohokrát.
N: Dobrý den Dimashi. Ivan Poučenko TV společnost Vitebsk. Chtěl jsem se zeptat. Jak můžete vysvětlit tento fenomén vašich fanklubů, protože jsem sledoval, jak vás vítali na letišti v Minsku, tváří v tvář, navzdory všem cestovním omezením. Jací jsou ti lidé, co se s vámi setkávají? A nevím, jestli jsou na festivalu ještě další umělci, kteří mají za sebou takový obrovský fanklub. Co je to za jev? Kdosi navrhuje, že možná Nikolaj Baskov bude mít příležitost to vysvětlit na příští tiskové konferenci.
D: Upřímně nevím. Někdy se dívám do zrcadla a kladu si stejnou otázku. Jak se to stal, že mám takovou armádu fanoušků? A říkám si – asi mají rádi mou hudbu. Nevím. Upřímně nevím.
M: Zaslechl jsem, že vaši fanoušci přišli do Vitebsku dokonce z Ťumenu. Aby vás slyšeli, viděli, pozdravili.
N: A dary se předávají, pokud vím ze zahraničí, to je také otázka…. Letos budete členem poroty mezinárodní soutěže. Kdysi jste byli účastníkem, ale nyní jste na druhé straně barikády. Na co si budete dávat pozor? Co je pro vás důležité? Možná budete některé umělce hájit do posledního dechu? Jak moc budete propagovat svůj názor?
D: Vzhledem k tomu, že „brod je ještě daleko, nemám dosud vyhrnuté nohavice“. Samozřejmě, jako vlastenec budu fandit zástupkyni naší země. Nebudu říkat ne, nebyla by to pravda. Ale nebudu dělat žádné ústupky, protože mám hluboce zakořeněný princip pro spravedlnost. Sám jsem vyrostl na mezinárodních soutěžích a dokonale jim rozumím, Slovanský bazar, to je platforma, kde všechny hranice, mezi zeměmi, mezi mentalitami a vším jsou vymazány. Lidé, zastupující různé národnosti, různé země, zde začnou komunikovat ve stejném jazyce. V jazyce hudby. V tomto ohledu mám obrovskou odpovědnost, mnohem větší, než když jsem se sám zúčastnil jako soutěžící.
Chtěl bych využít této příležitosti a popřát všem účastníkům hodně štěstí, aby se jim podařilo důstojně reprezentovat svou zemi. A zároveň bych chtěl poznamenat, že Grand Prix není nejdůležitější věc v životě, někdo tomu pravděpodobně uvěří, někdo ne. Ale ve skutečnosti je to tak – nejdůležitější je, že po tomto projektu vás bude mnoho lidí milovat, možná dokonce miliony. Chtěl bych jim doporučit, aby do svých vystoupení dali celých sto procent. Budu bedlivě sledovat, jak naloží s vybranými písněmi, protože se stává, že umělec může zhodit svou vlastní píseň tím, že si vybere velmi obtížný materiál a chce na každého udělat dojem, ale ve skutečnosti se mu tolik nedaří. Myslím, že je lepší zvolit ne příliš super-technický song, ale zpívat na sto procent, aby to skutečně vyznělo, úplně naplno. Samozřejmě budu věnovat pozornost celému výkonu, kterým pěvec disponuje i jeho vystupování, to je také důležité. Věřím, že umělec je především herec, potom pěvec a nakonec muzikant. Budu všem přát hodně štěstí.
N: Děkuji.
D: Děkuji mockrát.
N: Vloni jste začal spolupracovat se skladatelem Renatem Gaisinem a Kuatem Šeldibajevem. Se Slovanským bazarem jsou spojena jména Kuat Šeldibajev a Batyrchanem Šukenov (ten byl také členem poroty), oba byli velmi milováni. Řekněte nám, jaký vliv na vaši práci měla vaše spolupráce s těmito skladateli? A cítíte nějaké spojení s dílem Batyrchana Šokenova?
D: Jediné spojení, které mám v současné době s Batyrchanem Šokenovem, je to, že pracuji se stejnými skladateli, s nimiž pracoval za svého života on. Kuat Šeldibajev a Renat Gaisin jsou u nás velmi známí skladatelé, velmi renomovaní autoři. Trochu se ostýchám sdílet své niterné pocity, musím však říci, že mi Batyrchan velmi chybí, opravdu chybí. Vyrostli jsme na jeho hudbě, on pro nás navždy zůstane skutečným příkladem, jak by se měl chovat umělec, jak by se měl chovat umělec a zpěvák. Byl to neuvěřitelně tichý a pokorný člověk a všechny nás velmi hluboce ovlivnil. Ohromně nás vždy překvapovalo, že tento člověk získal takovou slávu, tak velkou autoritu. I když mluvil na velkolepých akcích, zůstával nejtišším a nejpokornějším mužem a dodnes je pro nás tím, kdo ukazuje cestu, je pro nás učitelem. Na jeho písních vyrostlo mnoho herců, jsou pro nás jako celá encyklopedie.
Renat Gaisin je skladatel, který s Batyrchanem- agou dlouho spolupracoval, a já s ním jsem ve velmi dobrém vztahu. Kuat Šeldibaev je skladatel, který napsal největší hit v kazašském jazyce pro Batyrchana Šukenova, Otan Ana (Domovina). Nahráli tehdy celé album. Album mělo v Kazachstánu obrovský úspěch, nejen v Kazachstánu, ale také ve všech zemích SNS.
N: Fanoušci vaší práce z Evropy sní o pokračování turné Arnau, o koncertech, které se nikdy nekonaly v Minsku, Dusseldorfu a Praze. Odložili vytoužené lístky do zásuvky a čekají, až je budou moci použít. Mohl byste jim říct slova povzbuzení?
M: Ach, minské publikum je skvělé! Také čekáme.
D: Dovolte mi, abych v tuto chvíli vstal, a všem se poklonil, všem mým posluchačům, kteří nevrátili lístky.
Pro umělce je to velmi důležité. Dokonce … Když teď řeknu, že jsem uronil slzu, samozřejmě to tak není úplně pravda, ale kdybych mohl plakat, plakal bych.
M: Počkejte, nemůžete plakat?
D: Kazaští muži nepláčou! Jsem dojatý. Chci poděkovat všem svým fanouškům po celém světě, kteří nevrátili lístky. O tom bych si v mládí ani netroufl snít! To je velké štěstí, největší věc v mém životě. Jedna věc v mém životě je mi jasná. Jsem velmi šťastný člověk. Rozumíte? Velmi šťastný.
Protože na světě je sedm miliard lidí a v zásadě si každý tak trochu přeje, aby si ho všimli, aby byl slavný, mnozí si to nepřiznají, ale je to pravda. I tolik talentovaných zpěváků, tolik talentovaných umělců. To Alláh chtěl, a proto se mi to přihodilo, a tak se snažím nefilosofovat o tom, co se děje v mém životě, jen děkuji Všemohoucímu. Děkuji rodičům. Děkuji všem svým posluchačům za skutečnost, že tady teď sedím a mám příležitost mluvit, říci všechno, i ty nejniternější pocity, před novináři. Je to velké štěstí. Dopracovával jsem se k tomu dlouho. Abych byl upřímný, někdy se probudím a řeknu svým přátelům. Lidi, jak je to vůbec možné, všechno, o čem jsem snil se splnilo.
Stále všichni moji přátelé, moje rodina i já děkujeme Všemohoucímu. Děkuji vám všem za to, co se v mém životě děje.
N: Moc děkuji všem, kteří čekají na vaše koncerty. A ještě jedna otázka od vašich fanoušků v Kanadě a ve Spojených státech. Mnoho lidí zajímá, tomu nebudete věřit, ale sní o tom, že by chtěli slyšet cokoli z Notre Dam de Paris. Říkají, že znáte operu nazpaměť, a dokonce se podíleli na produkčních číslech televizního projektu v Kazachstánu. Kterou roli byste chtěl zpívat, kdybyste měl příležitost, kterou roli hrát?
D: Nerozuměl jsem, o které opeře mluvíte? Noder Dam de Paris – muzikál?
N: Ano, muzikál.
D: Pravděpodobně roli Phoebuse nebo Clopina. Role Phoebuse je trochu podle mého vkusu, protože ho dívky milují. A role Klopina mi více vyhovuje po pěvecké stránce. Musím se přiznat, že v roce 1999, když Notterdam de Paris zasáhl téměř celý svět jem měl doma kazetu s muzikálem Notterdam de Paris a v pěti letech jsem se naučil všechny písničky z tohoto muzikálu. Dalo by se říci, že Notterdam De Paris ze mě udělal hudebníka, protože jsem tento muzikál velmi miloval. Mimochodem, moji kamarádi, se kterými se stále stýkám, nyní hrají v kazašské verzi tohoto muzikálu. Esmeralda se mi jako dítěti hrozně moc líbila. Uplynulo dvacet let a poté, co jsem byl v Singeru, mi zavolala ta zpěvačka, která hrála roli Esmeraldy! Seznámili jsme se a ona mě pozvala do Francie, abych se tam zúčastnil jednoho programu. Bohužel se to neuskutečnilo, protože jsem tehdy měl plán na několik let dopředu. Ale ten rozhovor mě velmi potěšil, ano bylo to pro mne velmi příjemné.
Rád bych při této příležitosti vyjádřil své blahopřání nádherné Esmeraldě, vaší matce, Světlaně Aitbaeva, která tuto roli hrála v televizním projektu v Kazachstánu. Všechno nejlepší k narozeninám! Přejeme štěstí a vše nejlepší!
Děkuji mnohokrát!
N: Zdravím! Olesja Pušnikova Belta: Dimashi, odpovězte prosím. Tisk obdržel informace, že jste se připojil k charitativní sbírce pro hladovějící děti po celém světě. Řekněte nám více o své účasti na charitě. Jste příkladem pro mnoho svých fanoušků.
D: Děkuji mnohokrát. Upřímně, Kazaši mají přísloví. Snažím se to teď doslova přeložit…. Říkáme: „Co dělá vaše pravá ruka, levice by neměla vidět a neměla by o tom vědět.“ V moderním světě showbussinesu je to uspořádáno tak, aby umělci předváděli své charitativní akce. Upřímně, nejsem zastáncem toho, že by umělec by měl předvádět toto všechno a tak dále, to jsou vlastně akce, které mají sloužit jako investice. Toto není pro PR. Nechtěl jsem, aby se někde objevilo, jaký jsem ušlechtilý, laskavý hyper super dobrodinec, lidé se ale dozvědí o mých charitativních projektech a šíři o tom informace. Asi je třeba, aby lidé o takových věcech věděli. Jsem jim vděčný, když je následují. V zásadě ale nerad jakkoliv inzeruji charitu, mám jiný přístup. Moderní zákony showbusinessu vyžadují různé věci, proto některé z našich projektů se objevují i v našich novinkách.
M: Existují lidé, kteří vám pomáhají?
D: Abych byl upřímný, těchto otázek jsem se obával. Protože chci mít dost času na to, abych mohl všem poděkovat, mám strach, abych na někoho nezapomenul. Pomohli mi moji učitelé. Rektorka univerzity umění v Astaně Ajman Musachodžajeva, světově proslulá houslistka. Jednou, když jsem právě vstoupil na univerzitu umění, bydlel jsem na koleji a byl v prvním ročníku, hlásila mě na různé akce, na různé koncerty, a pamatuji si, když pro mě ušila několik kostýmů u jednoho z nejlepších návrhářů. Pro mě to byl tehdy něco neuvěřitelného, a to byla univerzitní rektorka, která se nebála nám ušít koncertní kostýmy. Nejen pro mě, ale i pro ostatní studenty. Stále se snažla nám, svým studentům, ukázat svět, a dodnes se snaží, aby naši studenti vystoupili na nejlepčích místech světa, mají tu čest vystupovat na místech jako Carnegie Hall, jako Royal Albert Hall. Myslím, že to je opravdu úroveň!
Samozřejmě mi v první řadě pomáhají rodiče.
M: Představte nám svého otce. Je v sále.
D: Kanat Kudaibergenovich Ajtbaev. To je člověk, který mě vychoval. Toto je osoba, díky níž jsem nyní „u vesla“. Obejdu se bez podpisu jakýchkoli velkých smluv protože pomáhá, radí. Někdy nastanou těžké životní situace z hlediska mé tvotby, z hlediska kariéry. Občas za ním jdu pro radu, on mi poradí, i maminka. Ta tu teď není, Svetlana Jermekovna Ajtbaeva. Dnes má narozeniny a chtěl bych jí věnovat chviličku a poblahopřát jí. Děkuji. Blahopřeji! Přeji vám vše nejlepší, že se vám splnily všechny sny, které si hýčkáte. A všechny sny jsou spojeny s námi. Se mnou, s mojí sestrou Raušan, s mým bratrem Mansurem. Velmi ji miluji, vážím si jí, velmi miluji své rodiče , opravdu hodně. A my Kazaši máme takový zvyk. Prvorozený v rodině, když se narodí, je dán k výchově vychován prarodiči, a proto, i když jsme všichni žili pod jednou střechou, prakticky mě vychovali prarodiče. Musím je zmínit. Chci poděkovat „staršímu“ otci a matce za to, že jsem mohl být jejich syn, je to pro mě na tomto světě velké štěstí.
M: A jak v Kazachstánu rodiče trestají své děti, když zlobí?
D: Nevím. Pokud jsem byl potrestán, pak spravedlivě, dobře. V zásadě jsem nebyl zlobivý, byl jsem jako všichni kluci, byly chvíle, kdy jsme se například pohádali na dvoře… Jednou jsme se hádali o meč, který stál 3 dolary… Po každé hádce, po každém boji se na nás rodiče zlobili. My Kazaši prakticky neděláme to, že by nějaký rodič obvinil to druhé dítě, pokárá své dítě, protože to ovlivní, jaké bude v budoucnu.
M: Chtěl jsem se zeptat, jestli dostávají řemenem, což dělají Slované, ale vidím, že vy káráte jen slovy.
D: Ano, tak, většinou slovy. Byl jsem inteligentní dítě a k bití nedošlo. Jasně.
N: A ještě jedna otázka. Dimashi, tvůj jeden sen se již splnil. Poprvé na MTV zazněla jedna z vašich písní v kazašském jazyce. Vaše Posvátná země . Jaký je váš další globální sen, který byste chtěl uskutečnit?
D: Zní to možná neskromně, ale chtěl bych mít velký koncert na stadionu ve Wembley. Samozřejmě to plánuji! Chtěl bych pořádat obrovský koncert se svými fanoušky. Aniž bych se o to nějak přičinil, v hlavě mi vznikají představy každého budoucího koncertu, jak by měl probíhat. Protože jsem sebekritický člověk, každý koncert, který dělám, se mi nelíbí na 100 procent. Jedinou útěchou však je, že publikum, mí posluchači, mě velmi podporují. To je můj nový cíl, na kterém pracuji.
A když už sdílím své sny, pak i ve Vitebsku, na Slovanském bazaru. Vím, jak by měl vypadat, kdyby se měl konat. Opravdu bych tu rád pořádal velký koncert, protože Bělorusko se pro mě stalo druhou rodnou zemí. Upřímně řečeno. Nerad lichotím, vůbec to není lichotka. Když jsem poprvé přiletěl na Slovanský bazar, jako soutěžící, hned jsem si pomyslel, Bože, co jsou to za pohostinní lidé? Jsou jako Kazaši, stejní jako moji krajané, jen jsou troch jemnější, to mě napadlo. Hned jsem se do Běloruska zamiloval, hned jsem měl upřímně rád zdejší posluchače. A budu se snažit jezdit sem častěji.
M: Počkáme na váš koncert. Děkujeme.
N: Jmenuji se Ravetsa Dimetrova a jsem z bulharského fanklubu. Nejprve mi dovolte, abych vaší matce popřála všechno nejlepší k narozeninám. A omluvte mou ruštinu. Jaké máte plány na koncerty v západní a východní Evropě?
D: Upřímně, plánoval jsem naplnit rok 2020 koncerty. Chtěl jsem pořádat koncerty v různých částech světa. V různých zemích. Chtěl jsem navštívit téměř celý svět, protože vím, že radost a štěstí z vystupování není jen moje, ale potěší i mé posluchače Nyní se plány mírně změnily kvůli karanténě. Nevím, jestli to mohu říct, ale asi za půl roku se se svým sólovým programem vrátím na velkou scénu. Velký koncert na stadionu. Tam na vás všechny budu čekat. Kvůli smlouvě smlouvy nemohu nyní zveřejnit vše. Datum oznámíme o něco později. Ale za šest měsíců, dá-li Bůh, pokud vše půjde hladce, uvidíme se na jednom bodě Země, na kterém, také řekneme později.
N: Díky a moje druhá otázka: Chystáte se zpívat v rockové opeře?
D: Všichni fanoušci se na to ptají… Objevují se i různé nabídky… I mě jako kreativního člověka to zajímá. Právě teď mám jako prioritu ale jiné plány. Jiné akce. Odložím to na později, ale možná někdy později….
Děkuji.
M: A poslední otázka – nemohl bych se této osobě podívat do očí, kdybych jí to nedovolil. Tamara Vyjatskaja.
Tamara Vyjatskaja: Ano, Dimashi, zdravím a doufám, že si pamatujete, že jsem byla první, kdo s vámi a vaší matkou mluvil, když jste vyhrál v roce 2015. Ano, jsem to já. Však víš. To, že tě miluji, je prostě jasné. Protože poslouchám všechno, co zpíváš. Můj věk nehraje roli, považuji se za fanouška. Dimashi, tehdy jsi snil o velkém pódiu. No a teď uplynulo 6 let. Skutečnost, že dumáte o dalším vývoji, je pochopitelná. Navzdory tomu jste zůstal stejně pokorný, stejně plachý jako tehdy. Protože to byl úžasný rozhovor. Děkuju. Jak se změnily vaše představy showbusinessu od té doby? A chcete pokračovat v popu nebo ještě chcete postoupit na trochu jinou úroveň? Dimash před 5-6 lety a Dimash nyní. Změnil jste se, jaký jste uvnitř? Zvlášť vám děkuji za to, že jste děkoval Všemohoucímu, to je krásné, protože on vám dal hlas a vašim rodičům pomohl jej vybrousit, bez ohledu na okolí. A pokud jde o vnitřní vývoj o něm bych ráda slyšela. Děkuji.
D: Ano, to je otázka. Ano a týká se žhavých témat, ve finále je zde několik odpovědí. Velice vám děkuji za vaši otázku.
Upřímně. Nejvíce o tom přemýšlím poslední dva roky. Protože jsem od přírody spíše tvůrčí člověk než zástupce showbusinessu. Chápejte, nikdy jsem showbusiness neměl rád. Abych byl upřímný, prostě se mi nikdy nelíbil. Nejsem obchodník. Jsem totiž nekonečně zamilovaný do hudby. Bohužel v moderním světě nemůže jedno existovat bez druhého. Na showbussines jsem si dlouho zvykal. Už vím, co obnáší. Jak to tam chodí. Protože jsem plachý, tak nevím. To, co se děje, mě docela překvapuje.
Člověk by se neměl vyvyšovat, ale chovat se co nejpřirozeněji, tak, jak to považuje za vhodné, bez žádného patosu (to by mi naši nedovolili). Jsem si dobře vědom toho, co se mi děje, co se děje v mém životě, kdo jsem. Ale nikdy se nebudu vyvyšovat, to i kvůli rodičům. Věřím, že umělec je stejná osoba jako zástupce každé jiné profese. Proč nejsou učitelé hrdí na to, když mají obrovské a rozsáhlé znalosti? Z nějakého důvodu se zástupci dalších profesí často chovají mnohem skromněji. V tomto ohledu jsou pro mě vzorem moji rodiče, můj učitel Marat Ožibajevič Ajtimov, který je také velmi skromný člověk. Nyní ho téměř každý v Kazachstánu zná. Jeho studenti dosahují velkých úspěchů, ale stále zůstává obyčejným člověkem. Když je pozoruji, chápu, že prostě nemám právo nějak se vyvyšovat.
M: Shrňme si to. Jak jste změnil za posledních pět – šest let? Za ta léta jste se dozvěděl mnohé o showbusinessu. Teď dobře víte, jak tam všechno funguje, to je odpověď na Tamařinu otázku.
D: Zdá se že ano. Nějak mě to nezměnilo ani neporazilo. Jen jsem ty věci začal více chápat. Ale showbusiness je obchod, prostě práce. Nejdůležitější je vaše duchovní složka, nejdůležitější je, jak se sami vidíte, kým se cítíte být. Myslím, že pokud se chcete stát skutečným profesionálem ve svém oboru, neměli byste být pyšní. Musíte zůstat sami sebou. Tím, kdo miluje to, co dělá. To je vše.
M: Děkuji Dimashi. Obecně se mi zdá, že jsi takový vyslanec dobré vůle v mé zemi i v jiných zemích světa. Když sledujeme vaše koncerty v Číně a na dalších místech, je vlajka Kazachstánu stoupá. Umím si představit, jak je vaše země na vás hrdá, a jak jsou vám lidé vděční.
D: Děkuji.
M: A dnes bylo připraveno speciální překvapení, které můžou vidět diváci na internetu, naši novináři to také budou moci sledovat, Oksana Ivanova, prosím, řekněte nám o tom pár slov, a my se rozloučíme a můžeme vás nechat jít.
Vážení přátelé, naše redakce natočila film pro delegaci Kazachstánu. Film je blahopřáním k výročí festivalu. A tento film ukazuje naši dobu, v různých městech a různých zemích. Kontaktovali jsme se online a až zde jsme se setkali živě a objali se. Jménem celé naší redakce bych chtěNla vyjádřit hlubokou vděčnost umělcům, kteří se na filmu podíleli. I přes svou obrovskou zaneprázdněnost si našli čas na natáčení a pro festival tlumočili vřelá slova, vyznání lásky. A stalo se to na těch nejneočekávanějších místech, někoho našel náš zoom v autě, někoho na cestě do práce,… Dinara Sultan nechala svých šest dětí doma a přišla do studia vyznat svou lásku k festivalu, Adilchan Makin si dělal poznámky mezi zkouškami na Moskevské státní univerzitě během relace. Někdo před vystoupením v šatně, někdo pozdě ve studiu. Jsme velmi vděční. A tento film není jen přáním k výročí festivalu, ale zároveň příběh účasti umělců z Kazachstánu na festivalu Slovanský Bazar. A příběh jedné ženy. K čemuž všichni naši umělci přidali vyznání lásky.
Naše redakce: Jsem z Ruska, Natasha Braner z Irska. Olga Terek z Německa, Victoria Tso z Kazachstánu.
Připojujeme se k těmto přáním a vyznáním lásky Karlygash Abdikarimova, která celý svůj život zasvětila rozvoji tvořivost dětí v Kazachstánu a již více než 20 let je zástupcem festivalu Slovanský Bazar v Kazachstánu. A ty jsi připravil květiny? Ano. Děkuji.
Wow!
Drazí přátelé! Přejeme Dimashovi nezapomenutelné dny ve Vitebsku na Slovanském bazaru. Zajímavou a plodnou práci v porotě. Těšíme se na vaše vystoupení na jevišti. Přijměte prosím náš malý suvenýr. A potlesk pro umělce! Film bude brzy sledován v éteru našimi uživateli internetu. Novináři ho mohou vidět v hale za pár minut. Děkuji Dimashi. Děkuju. Za to, že si na nás udělal čas. Bylo mi potěšením být ve vaší společnosti a mluvit s vámi.
Moc děkuji