Spojuje nás touha po ideálním světě (jak jsme vítali v Praze Dimashe)

Jak je to možné, že tolik Dears miluje Dimashe bezpodmínečnou láskou? Láskou, která chce jen dávat, aniž by chtěla něco dostávat? Láskou, „která je trpělivá, laskavá, taková, co nezávidí, nevychloubá se ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy?“ Jak je možné, že dokáží malovat obrazy, komiksy, psát básně, články, vytvářet fan-videa, skládat se na dobročinné sbírky a dělat tisíce dalších krásných věcí?

Dimash je pro nás ideálem, milujeme jeho zpěv, pracovitost, vystupování, šarm, schopnost rozdávat radost, ale i jeho morální zásady a pevnost charakteru. Zdá se nám, jako by ani nebyl z tohoto světa, ale z jakéhosi světa vysněného, ideálního.

České a slovenské Dears tvoří jednu velkou skupinu. I když jsou ve více klubech, když jde o něco důležitého, dokáží se spojit. Jako například skupina, která chtěla přivítat Dimashe před jeho pražským koncertem. Když se Dears spojí, dokáží skvělé věci. Vytvořily diskusní skupinu, ve které se dělily o nápady – jaké koupit nebo vyrobit dárky pro Dimashe a jeho rodinu, co udělat, upéct, co říct. Dagmar zařídila vypůjčení lidového kroje, do kterého se nastrojila její dcera.  Spousta dalších příprav byla naplánovaná do nejmenšího detailu. Obdivuji neuvěřitelné nadšení, nasazení a energii, s jakou bylo vše na přivítání přichystáno.

Ty, které přivítání chystaly, neočekávaly, že za to budou nějak odměněny, nečekaly chválu ani slova díků. Chtěly jen přivítat milovaného umělce a zanechat v něm ten nejlepší dojem z jeho první návštěvy České republiky, na kterou čekaly dva dlouhé roky.  O přivítání v České republice psaly DimashNews. O tom, že přivítání Dimashe mělo i hořkou příchuť, píše Dagmar Marešová:

„Dne 15. 4. 2022 jsem jako spousta jiných Dears čekala na příjezd Dimashe do Prahy. Při čekání jsme se seznámili s Dears z různých koutů světa. Byli zde zástupci naší země, dále Slovenska, Německa, Polska, Ukrajiny, Ruska, Rumunska, Itálie, USA… Nálada byla výborná. Přijela jsem do Prahy z Vysočiny, abych se svou dcerou v tradičním českém národním kroji Dimashe přivítala chlebem a solí. Dimash měl zpoždění, ale vše jsme měli připravené, tak jsme čekání nechtěli vzdát. Dears z ostatních zemí jsme řekli, co chystáme. Když konečně přijel a my se přemístili k autu, začal dav šílet. Řvalo se Dimashovo jméno a vlna davu nás natlačila až k vozu. První ránu jsem dostala zprava a praštila jsem se do levého ramene o dveře auta. Dimash chtěl vystoupit z auta (Rasul mu zřejmě chtěl udělat prostor, aby mohl vstoupit mezi nás), nebylo to však možné. Raději se vrátil do auta a tam rozdal nějaké podpisy, což bylo dobře.

A víte co? Já být na jeho místě, tak z místa odjedu. Měla jsem před sebou nějakého malého chlapce bez maminky, kterou dav natlačil úplně jinam. Chlapec dostal od Dimashe čokoládu a tu jste mu vzali. Proč??? Protože mu ji podal Di? Jste vůbec normální? Kdyby spadl na zem, tak ho ušlapete??? V tom jsem dostala další ránu, a to přímo do zad. Bolestí jsem se prohnula. Rána od ženy, která stála za mnou a jen řvala Dimash, Dimash, Dimash. V tu chvíli myslela sobecky jen na sebe. A nejen ona. Vedle mě stála má dcera s ošatkou, kde byl chléb a sůl, nemohla se pohnout a křičela bolesti, protože měla skřípnuté prsty mezi ošatkou v držadle. Vy fanatické fanynky nejste žádné Dears. A neměly byste si tak říkat. Dears je rodina. Dimashova rodina. A všichni víme, co pro něj rodina znamená. Vím určitě, že kdyby četl tyto řádky, souhlasil by se mnou. Proto byste neměli toto oslovení používat.

Byla zde možnost a jedinečná příležitost pustit Dimashe mezi nás. Dobře, že to neudělal. A chci říci, že by bylo dobré, kdyby měl v takových případech svou ochranku. Ztratíme tím ale pak možnost se s ním volně potkat na ulici, na letištích. V Praze to Dimash vyřešil tak, že vylezl na střechu vozu, aby pozdravil všechny fanoušky a převzal dary. Měla jsem potom cíl dostat z davu malého chlapce a svou dcerku. Jenže dav mě od chlapce odtrhl, dcera byla v šoku a nemohla uvěřit, co dokáží lidé. Odnesla si takový zážitek, že ani druhý den na koncert nešla, aby se jí něco nestalo i na koncertu. Já mám podlitiny na těle, naštípnutý obratel, zničené oblečení. Tohle nemá nic společného s fanouškovstvim a s láskou k Dimashovi. Nemám pro takové lidi slušného slova. Opravdu nemám. A ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby byl atakován samotný Dimash.“

Zraněná Dagmar později zjistila, že důsledkem setkání s Dears, u kterých zvítězilo sobectví nad láskou je naštípnutý obratel; následovala operace, fixace páteře a po propuštění z nemocnice bude následovat další ambulantní péče.  Moc si přála, aby se podobná situace znovu neopakovala, a tak stála spolu s dalšími českými a slovenskými Dears u zrodu Pomněnkové iniciativy, Forget-me-not Ethic Dears. Tyto Dears podle vzoru fanoušků jiných skupin vytvořily pravidla chování při setkání s Dimashem a apelují na všechny Dears. Buďte takové jako on – vychované, milé, klidné, pokorné a nesobecké!

Dears Dimashe opravdu milují velkou láskou. I ty, které v touze dotknout se svého idolu dokáží způsobit jeho útěk na střechu auta. I ty, které dokáží utiskovat ostatní a způsobit jim zranění. I ty, které ohrožují děti. Jak víme, ne každá láska je bezpodmínečná.

Všechny nás něco spojuje. Ať je to láska k hudbě, touha někam patřit, anebo touha po ideálním světě. Tak pro ten ideální svět něco udělejme!

Ja volám S.O.S.
Nech nebo ho vždy chráni.
Nech žiadny jeho krok nie je márny.
Nech naplní svoje poslanie.
Nech jeho hudba večne znie.
Nech hviezda jeho žiari.
Nech sa mu vždy darí.
Nech plnia sa mu sny.
Nech je šťastný a my s ním.
Nech svojím hlasom uzdraví svet.
Nech postaví mosty tam, kde ich niet.
Nech jeho cesta je vždy plná lásky, 
a až čas mu raz na tvári vykreslí vrásky 
a obzrie sa späť 
nech vidí pred sebou krajší, lepší svet.
Ja volám S.O.S.
Svoju prosbu volám do nebies...
Práve dnes...

(Šárka Grúňová)