Příběh jednoho nebe – analýza Dimashova díla

Má to podtitul „Requiem“, ale je to také vize a výzva k akci. Dimash je zasvěcen do posvátné hudby a má hluboké znalosti mystických nauk a symboliky hlavních světových náboženství i kazašského šamanismu. Není náhodou, že první provedení tohoto díla se uskutečnilo 14. září 2022 na Kongresu představitelů světových a tradičních náboženství v Kazachstánu. Písemné prohlášení na konci videa je přímo z Dokumentu o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 společně podepsali papež František a velký imám Al-Azharu Ahmad el-Tayeb. Dimash se na zářijovém setkání s oběma muži setkal a hovořil s nimi.

Vše, co Dimash dělá, je záměrné a toto dílo má vrstvy, jejichž rozluštění by vydalo na disertační práci. Dotknu se jen některých věcí, které mě v symbolice zaujaly. Hudba je na disertaci sama o sobě. Zajímavým prvkem je přívěsek. Je to gnómon z námořních slunečních hodin s kompasem. Tato trojúhelníková čepel je připevněna ke slunečním hodinám a vrhá na ně stín, zatímco perforovaný otvor promítá na číselník obraz slunce. Používaly se k měření času i k navigaci, přičemž gnómon byl orientován na pravý sever. (Děkuji Snarky Tart za tuto informaci). V MV si dítě, které se později stane vojenským velitelem, náhrdelník nikdy nenasadí. Poté, co chlapec Dimash předá přívěsek svému kamarádovi, kamera se zaměří na jeho ruku a ukáže, že jeho kamarád ohnul gnómon ve vzteku nad tím, že ho dívka odmítla. Takto ohnutý gnómon se nikdy nemůže orientovat na pravý sever a on ztratil svůj morální kompas. Později vidíme verzi gnómonu jako vojenského znaku na uniformách velitele a jeho vojáků, ale zkreslenou a bez otvoru, který umožňuje prosvítat světlo, což jej činí nepoužitelným jako kompas. Když ztratíme původní záměr symbolu tím, že ho přetvoříme v něco, čím není, nebo mu budeme věnovat jenom slovní pozornost, přestane mít duchovní význam. V lepším případě se z něj stává neužitečná rekvizita, v horším případě slouží k matení a manipulaci lidí.

Je zde zastoupena i současně používaná hudba: Dimash nám větou „We have passed the moment of Imagine“ (Máme za sebou chvíli s Imagine) připomíná, že pocity vyvolané písní Johna Lennona Imagine už máme za sebou. Je čas přestat snít o světě míru a harmonie. Pokud se rozhodneme pro život, pokud si přejeme mír, pokud chceme pro své děti a vnuky svět bez válek, musíme jednat a vydat se na dlouhou a těžkou cestu vzhůru ke světlu. Je to jediná cesta.

Děj je velmi lidský: začínáme jako nevinní, dokud se nám nezlomí srdce, nezklameme se nebo se nám nesplní naše sny. Pokud se ve své bolesti a zklamání obrátíme k hněvu a obviňování namísto přijetí, k moci namísto lásky, k chamtivosti a závisti namísto velkorysosti, k nenávisti namísto odpuštění a k pomstě namísto spravedlnosti, zaséváme semínka konfliktů, které mohou přerůst ve válku.

Pištcova výzva je svůdná, protože slibuje nápravu našich křivd, kontrolu nad okolnostmi a moc nad těmi, kdo nám zmařili plány, a to oslovuje naše zraněné ego. Nezapomínejme však, že Pištec (Krysař) je symbolická postava Smrti ze středověku, často používaná jako metafora důvěry a následování charismatických, ale nebezpečných a zlovolných vůdců až k jisté smrti. I když se bráníme, jako to dělá postava dospělého Dimashe, často používáme stejné metody a zbraně jako Pištec, a tak ti, kdo se brání, zrazují i mír, protože mír nelze získat násilím. To je dilema těch z nás, kteří válku nezačali, kteří ji nepodporují, ale jsou nuceni reagovat, aby bránili sebe a své blízké. Jak můžeme zbavit svět zla, aniž bychom se stali tím, proti čemu bojujeme?

Hořící nápis „Waldenberg“ je odkazem na konec druhé světové války, kdy americká armáda zničila poslední odpor německého wehrmachtu těsně před koncem války v dubnu 1945 v části Německa, kde jsem vyrůstala. Viděla jsem následky války, protože jsem se narodila o několik let později, kdy byla velká část Německa stále v troskách. Waldenburg se nachází jen 28 kilometrů od mého rodného města a byl zcela zničen, jak je vidět na obrázku. Mnoho mrtvých v těch vybombardovaných budovách byly ženy a děti. Dobří lidé porazili zlo, ale za jakou cenu? Válka není odpovědí. Musíme najít lepší způsoby, jak udržet zlo na uzdě.

Poslední část je silná: Ztráta milovaného dítěte a křik při zrození nového života jsou prezentovány jako volání a odpověď podložené silným zpěvem Óm, který vytváří posvátný prostor a připomíná nám, že smrt i zrození jsou svátosti a jsou vetkány do gobelínu života.

Dimashův zpěv a poutníci představující světová náboženství a náboženské vůdce, minulé i současné, kteří kráčejí společně, posouvají vyprávění k závěrečnému konfliktu, a nakonec k vykoupení. Když se Dimashova postava rozhodne pomstít vraždu své dcery, odráží se stav jeho vědomí v potemnělé obloze s blesky hněvu doprovázejícími bouři jeho emocí, které bičují poutníky a brání v postupu. Mlha války zastírá světlo. Když je po vykonání odplaty zabit, je vržen zpět do „posvátného lůna“ Země, oceánu lásky a milosrdenství, a je očištěn od staré nenávisti a křivd, které přinášejí jen další smrt a utrpení. Volbou života přeruší kolo nekonečné války a utrpení. Dimashův výkřik „volíme život“ je výkřikem porodu: staré pozemské vědomí oko za oko musí zemřít, aby uvolnilo místo novému duchovnímu vědomí, které zahrnuje veškerý život. Duše se osvobozuje, aby se vrátila do svého přirozeného stavu lásky a čistoty, jak to ilustrují obrazy dětí a novorozence.

Troubení na šofar signalizuje Boží milosrdenství pro lidstvo, když se odvrátí od špatného k dobrému: v Zoharu, knize židovského mysticismu, se píše: „Když lidé litují svých hříchů, troubí na zemi na šofar. Jeho zvuk stoupá k Výšinám a probouzí nebeský šofar, a tak je probuzeno milosrdenství a odstraněn soud.“

Znovuzrozená postava Dimashe v podobě jeho syna, vůdce míru a lásky, se stává duchovním průvodcem celého lidstva na naší společné cestě na horu k Božímu světlu, ať už si božské vykládáme nebo pojmenováváme jakkoli. Všichni jsme na stejné cestě, i když se naše osobní příběhy, kulturní dědictví, rasa a duchovní orientace navzájem velmi liší. Zaměříme-li se spíše na náš společný cíl než na naše rozdíly, můžeme společně kráčet v míru a lásce a vzájemném respektu.

Carl Jung napsal: „Poznání vlastní temnoty je nejlepší metodou, jak se vypořádat s temnotami druhých lidí. Člověk se nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si temnotu uvědomí. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, probouzí se.“

To je to, co Dimash udělal tímto dílem; učinil temnotu vědomou. Své individuální i kolektivní vědomí můžeme pozvednout pouze tak, že vyneseme na světlo to, co je třeba v našich životech a v našem světě uzdravit, a pak musíme společně pracovat na obnově celistvosti toho, co je rozbité, a nastolit mír a jednotu, krok za krokem.

Nemusíme čekat. Můžeme začít hned teď. Jak nám říká hymnus: „Nechť je na světě mír a ať začne u mě.“ Baraka Bashad.

Autorka rozboru: Heiderose Kober

Zveřejnit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

fifteen − thirteen =