Náš dnešní host má velkou skupinu fanoušků z celého světa. No, jak to říct, velkou, asi dvě miliardy fanoušků jeho tvorby spojují fankluby, které následují svůj idol a snaží se nevynechat jediný koncert, a to i v Jerevanu. No a ti nejoddanější ho sledují po celém světě, protože jejich idol je majitelem unikátního hlasu s rozsahem více než šesti oktáv. Ráda bych jako hosta rádia Sputnik představila kazašského zpěváka, skladatele a multiinstrumentalistu Dimashe Kudaibergena.
Dobrý den.
Dobrý den, Dimashi! Vítejte v Arménii a vítejte v rádiu Sputnik.
Děkuji mnohokrát děkuji za pozvání, je mi velkou ctí být zde a mít jedinečnou příležitost pozdravit všechny obyvatele slunné země Arménie. A vidět vás zítra na koncertě.
Promluvme si podrobně o koncertě, prvním koncertě v Jerevanu. Náš rozhovor jsem začala povídáním o fanoušcích, kterých máte více než dvě miliardy. Jen když se zamyslíte nad tímto číslem, jedná se o část populace planety. To je pravděpodobně nejméně jedna třetina.
Tedy – asi dvě miliardy. Tím si nejsem zcela jistý. No, to píšou na internetu, na internetu taky píšou, že jsem taky nejlepší hlas planety…
A vy nesouhlasíte?
Samozřejmě nesouhlasím.
Není to kvůli skromnosti?
Jen se na takové věci dívám objektivně. O dvoumiliardovém publiku to říkají asi proto, že mi v Číně tři roky po sobě, nechci, aby to znělo neskromně, udělili ocenění Zpěvák roku. Asi proto. A ještě jednou chci poděkovat všem posluchačům za to, že mě v mé nesnadné, ale krásné, zajímavé tvůrčí cestě neustále podporují a doprovázejí…
To je zjevné, protože i včera na letišti vás vítali fanoušci nejen z Kazachstánu, Ukrajiny, z Chile, Španělska, ale dokonce i Austrálie. Do jaké míry jste závislý na fanoušcích?
Pokud můžu říct, tak hodně. Samozřejmě si uvědomuji, že jakýkoli umělec, včetně mě, bez publika nemůže být, naše profese bez publika nedává smysl. Proto… nabízí se proto otázka která profese, samozřejmě…. no, každopádně se snažím jít svým vlastním směrem, v neoklasickém žánru, ale zároveň, v různých dalších stylech v různých směrech, opravdu nechci ustrnout, nechci aby má hudba byla přijímána masově, protože dělám hudbu, protože mám trochu specifickou hudbu, a – ještě jednou děkuji všem divákům za to, že mě podporují.
Jste docela žádaný, ale zároveň docela skromný. Píšou o tom i na internetu a tak – mohl byste rozebrat původ nebo i výsledek tohoto vašeho úspěchu, jakém pořadí byste zvolil takové věci jako: dar od Boha, talent, pracovitost, no, proč neříct charisma.
Neřekl bych, jsem příliš jednoduchý, jsem normální. Jsem obyčejný se svými mínusy a se svými pozitivními aspekty charakteru. Obecně, by člověk mohl nabýt dojmu, že jsem takový proto, že lidé vlastně zapomněli, jak by se umělci měli chovat. A někteří umělci asi také zapomněli, jak by se umělci měli chovat. No, obecně mě obklopuje spousta dobrých kolegů, spousta dobrých lidí.
A když se vrátím k otázce, kam (jak) umístit Boží dar, talent, jakou vůbec hrály roli ve vašem životě?
Vše je z vůle Alláha vše se děje z vůle Všemohoucího. Nezáleží na tom, jak oslovujete Všemohoucího. Každý den, skoro každý den před spaním analyzuji svůj život. Každý den slyším na svou adresu od diváků slova obdivu nebo slova podpory a přemýšlím. A zajímalo by mě… Doslova před 15 lety, když jsem žil v Kazachstánu v Aktobe, na západu Kazachstánu, kde jsem se narodil, pak jsem zpíval, abych tak řekl, ne na takových místech, kde jsem nyní. Tehdy jsem snil o světových stadionech a World Tour. A všechno se to splní jen proto, že to tak Alláh chce a vy musíte pochopit, že on je Všemohoucí. Testuje nás, někomu dává naprosto vše, o čem sní – rodinnou pohodu, materiální blaho, postavení, status. A někomu nedává nic, ať jde o osobní život, potíže materiální i možnosti. Pak se dívá – ten, kdo dostal všechno, poděkuje Alláhovi?, ten kdo nedostal nic, bude jej vinit? Zdá se mi, že je potřeba pevně stát, na to si musíte vždy pamatovat, protože všechno se může v mžiku změnit… To znamená – i vy se můžete zítra probudit bez hlasu a celý život budete hledat příčinu své nemoci, například. No, jak řekl Muhammad Ali (a já říkám to co on) – „děkuji Bohu za to, co mi na konci mého života umožnil pochopit, že ve skutečnosti nejsem Šampion. Šampion je on. Šampionem mě udělal on“. Šampion říká: „Přestože jsem porazil všechny, nad jeho nemocí jsem nevyhrál.“. Tak prostě se musíte spokojit s tím, co Bůh dává, a žít moudře ve všech situacích, tvrdě pracovat.
Dimashi, v každém případě, vy tvrdě pracujete.
Kromě toho, že jsem měl dobré učitele, spolupracuji s mnoha hudebníky z celého světa, výměna zkušeností stále probíhá, i když je mi 29 let, Pro zástupce jiných profesí je to asi už takový průměrný věk, ale pro muzikanty to nevadí. I v osmdesáti letech musíš studovat.
Řekl jste to úžasně. Jak hodnotíte svůj talent, jak vše připisujete Všemohoucímu. A přitom je jasné, že člověku s vašimi úspěchy hrozí jisté nebezpečí. Můžete být na sebe pyšný, být arogantní… Jednoduše, to je prostě člověku vlastní – hvězdná nemoc. Vy s touto hvězdnou nemocí nějak bojujete nebo ji na sobě ani necítíte?
Nikdy jsem se tak necítil. Existuje velmi zajímavá řeč Josepha Kobzona. Jednou v rozhovoru se ho zeptali: „Po mnoho desetiletí jste skvělým umělcem, milují vás miliony. Je těžké být hvězdou? A on odpověděl: „Velmi obtížné, téměř nemožné.“ A novinář se ptá: „Jak to zvládáte?“ Odpověděl: „Mám se dobře, protože to není můj případ.“ Nejde o mě… Nepovažuji se za hvězdu, Stejně tak… Nejde o to, že bych se s ním teď stavěl na roveň, jen… Prostě to nevím. Je to prostě naše profese a z nějakého důvodu jsem si v poslední době často začal myslet, že profese zpěváků, umělců, herců je podle mě příliš přeceňovaná, protože jsou ve všech zprávách. Portály ve všech novinách píší o životě umělců. Mám takový pocit. Zdá se mi, že kromě umělců obecně nikdo nežije, ale co s tím – co IT specialisté, sportovci? Ano, a co vědci, těch talentovaných je spousta.
Myslíte, že jsou zanedbáváni?
Trochu. Myslím, že by měli být také podporováni, jde hlavně o mladé, nadějné, protože například v Kazachstánu takové máme. Někde jsem četl ve zprávách, tam teď jsou právě školáci v 8. nebo 9. třídě, ti studenti vytvořili nějaký projekt, obhájili se před Microsoftem, vyhráli Grant za půl milionu dolarů, to jsou studenti v 8. třídy!
A to jsou školáci…To se ale nepíše všude.
ale pokud chceme duchovně rozvíjet nastupující generaci právě tehdy musíme mluvit o skutečných úspěších, nejen o nějakých momentech umělců, musíme mluvit o vědě, musíme mluvit o kultuře obecně, musíme mluvit o literatuře. Z nějakého důvodu nejsou v moderním světě mezi mladými lidmi například oblíbené ani literární postavy. To je katastrofa, zdá se mi, je to katastrofa.
A to je špatně. Váš názor na vše, co je mimo showbyznys, je velmi zajímavý. Myslím, že i přes četné rozhovory, které lze na internetu najít, každý divák a posluchač se nyní chce dozvědět něco o Dimashovi. Chceme vás objevit pro Arménii, protože jste tu poprvé, kdy toto je váš první koncert, vaše první návštěva zde. Co víte o Arménii. co plánujete vidět a další takový moment – včera v rozhovoru jste řekl, že mezi kazašským a arménským národem najdeme nějaké podobnosti. Co jste měl na mysli především?
Za prvé, miluji Arménii pro její kulturu, pro takové nástroje jako tar, saz, kanun, duduk.
Je hezké, že je znáte.
Opravdu je miluji! Zbožňuji tyto nástroje, chci poznamenat, že jsem velkým, opravdu velkým fanouškem vašeho neuvěřitelně znějícího nástroje duduk. Duduk mám v mnoha písních v aranžmá. A také se chci pochlubit, že v jedné úpravě písně „Know“ mám část, kde na duduk hrál sám Jivan Gasparyan. Tento muž je největší legenda.
Měl jste možnost s ním spolupracovat?
Bohužel ne. Stalo se, že…
Prostě tehdy hrál svůj part, tak to bylo.
Ano…A právě včera jsem řekl, že se na filmy dívám velmi zřídka, velmi zřídka…
Kvůli nedostatku času nebo prostě nemáte zájem?
Nechybí mi zájem. Jenom rád sleduji filmy, které obrátí duši naruby.
To znamená, že se vám filmy líbí, otázka je v žánru.
Miluji je, ano, ale hledám ten pravý film, který by mi zůstal v paměti navždy, na celý život.
Ještě jste takový film nenašel?
Existuje několik takových filmů.
Můžete nějaké jmenovat?
Filmy D. Camerona, S. Spielberga. Nedávno, před rokem, jsem sledoval arménský film „Zemětřesení“ o příběhu, o tragickém příběhu, kterým jste museli projít, je to prostě mistrovské dílo …Pamatuji si, že tam tehdy byla moje sestra, která při sledování filmu 15krát plakala.
To znamená, že milujete vše, co vás nutí přemýšlet, přehodnotit některé životní přístupy, že?
Ano.
Jaká byla poslední kniha, kterou jste četl?
Poslední kniha?… Nejraději mám poezii. Pravděpodobně mnozí nevědí, ale já jsem velkým fanouškem básníků stříbrného věku. Miluju Gumilyova, Majakovského. Samozřejmě miluji i kazašské básníky. Máme například úžasného básníka Mukagaliho Makatajeva. Toto je muž, který psal o lásce způsobem, který nikdo jiný nenapíše. Abaj Kunanbajev, doporučuji všem. Můžete číst jeho díla, ale jsou velmi obtížná… Máme dílo „Abai Žoly“, můžete si přečíst tuto knihu, ale je to velmi obtížné.
Každý, kdo zná vaši tvorbu, přirozeně ví o jedinečnosti vašeho hlasu, jeho rozsahu. Je jasné, že je to do jisté míry přirozeně dar od Boha. Ale díky každodenní práci zlepšujete to, co vám dal Všemohoucí. A jak se říká, k dokonalosti se meze nekladou. Zároveň je to můj osobní názor, ale myslím, že se o něj mnozí se mnou podělí, když vás poslouchám, chápu, že nejen mistrovsky ovládáte svůj hlas, ale také že váš hlas je naplněn především intelektem. Pracujete na sobě, čtete, je vidět, že děláte především to, co vyžaduje vaše duše. Vrátíme-li se k hudební tvorbě, je možné zpívat o lásce, aniž bychom tento pocit zažili? Je možné zpívat o bolesti a smutku, když jste v dobré náladě? A je tu další moment. Když zpíváte o šťastné lásce a posluchači si hned myslí, že se něco plánuje, buď láska, nebo svatba, že ve vašem osobním životě je vše v pořádku. Když zpíváte o neopětované lásce – oni si to hned spojují s nějakou vaší osobní tragédií. Jak to vnímáte, jak se to ve vašem životě shoduje?
Zdá se mi, že vše závisí na profesionalitě samotného umělce. Když třeba zazpívám arménskou písničku, tak to bude ještě technicky dotažené, samozřejmě, dám do toho duši, ale nebudu to cítit jako pravý Armén. Tady je to stejné, myslím. V každém případě, abyste mohli zpívat píseň o lásce, musíte tento pocit zažít, musíte pochopit, o čem zpíváte, musíte chápat ten zázrak. Herecký talent zde nestačí, stále je potřeba rozumět tomu, o čem zpíváte.
Dnes je těžké si představit činnost moderního umělce bez internetu, je to prostě nemyslitelné. Proto se vás chci zeptat na takovou otázku: vyhledávače dávají velmi zajímavé dotazy konkrétně o vás: „Dimash – manželka“, „Dimash – děti“, „Dimash – plastická chirurgie“. Jak se k tomu všemu stavíte? Samozřejmostí jsou příspěvky, informace, komentáře, pozitivní i negativní, pravdivé i nepravdivé. Jak s tím vším žijete, jak to vnímáte a co je pravda a co ne? Každý chce vědět něco o vašem osobním životě, že?
Nevím…Jak píší o vašem soukromém životě… Za prvé, nečtu to všechno. Na netu jsem velmi zřídka. Chodím na internet, abych zjistil, co se v naší zemi děje.
Vy o sobě nic nečtete? Ne. Nekoukáte na počet zhlédnutí?
Ale ano, ale ne podrobně. Dívám se jen povrchně.
Vaše sociální stránky. Stojíte za nimi vy nebo jsou to lidé, kteří vedou fankluby a vaši fanoušky?
Ne, to jsem já a můj tým. Co se týče takových věcí, že mám údajně několik manželek nebo co) jsem svobodný, už mi je 29 let.
Je vaše srdce volné? – Ano. Ale pokud jde o můj osobní život…
Vynakládáte nějaké zvláštní úsilí na to, aby byl váš osobní život oddělen od veřejného? Nebo to necháváte tak, jak to je?
Ne, ne tak, jak to je. Jsem přesvědčen, že osobní život by měl zůstat osobní, protože v budoucnu nechci svou ženu ukazovat.
A co když se ukáže, že je veřejně známou osobou? Řekněme, kolegyně na jevišti.
Jestli se ukáže, že je původně veřejnou osobou, to je jiná otázka. Ale nechci svou ženu ukazovat jen proto, že chci, nechci, aby se o mé ženě mluvilo. Nechci v budoucnu ukazovat své děti, proč? Jsem tam já, moje umění, moje koncerty, to stačí. Některé věci by měly zůstat osobní.
Od té doby, co jsme začali mluvit o rodině, i když je to o budoucí rodině, o rodinných tradicích. Mimochodem, neodpověděl jste na otázku, jakých společných rysů jste si mezi našimi lidmi všiml?
Například my, Kazaši, máme slovo „žan“. Když například oslovuji své bratry, přátele, říkám jim jménem a někdy přidám „žan“. Mám mladšího bratra Mansura a někdy používám domáckou, laskavou formu a říkám „Hej, Mansure žan“. „Žan“ znamená „dušinka“, stejně jako ve vašem jazyce.
Zjistil jste to tady, nebo už jste to věděl dříve? – Věděl jsem to, věděl jsem to.
Vím, že vaše rodina má dost blízko ke kultuře a hudbě, vašim rodiče a prarodiče. Takže výběr povolání pro vás nebyl tak těžký. Asijské i kavkazské národy mají zvláštní úctu ke starším lidem. Kdyby byli proti vaší volbě, šel byste proti jejich vůli? Kdyby vám otec navrhl, abyste se stal astronautem?
To je velmi těžká otázka. Nevím, ještě nejsem připravený odpovědět, je to těžké.
Dobře, je o čem přemýšlet.
Ano, ale přesto chci zdůraznit, že rodičům bychom měli vždy naslouchat, respektovat je, protože mají alespoň více životních zkušeností.
Chci si přečíst pár řádků z jedné z vašich slavných písní přeložených z francouzštiny: „Ve velké vesmírné loterii jsem nevytáhl správné číslo. Mám ze sebe podivné pocity.“ Toto je píseň „SOS“. Vracíme se k tématu, že ne všechny písně jsou spojeny s osobním životem a zkušenostmi zpěváka. „nevytáhl jsem správné číslo“ – tohle rozhodně není o vás. Jak vnímáte, v tomto negativním světě, nechci to nazývat negativním, ale v tomto prostředí, které nás často obklopuje v našich myšlenkách a životě, v tomto obtížném světě, ve kterém nyní žije téměř celá planeta. Jak myslíte, jaký nápad by mohl všechny lidi na planetě sblížit?
Lidská laskavost. Miluj svého bližního.
Ano. Bohužel je těžké si to připustit, ale nyní žijeme ve velmi děsivém světě, kde se lidé navzájem zabíjejí, to je špatně.
Může umění pomoci?
Tomu věřím. Může pomoci. Ve skutečnosti si myslím, že neexistují špatné národy. Procestoval jsem spoustu zemí, mluvil jsem s lidmi z různých národů a naučil jsem se jednu věc: neexistuje nic jako špatný národ. Alespoň jsem k tomu dospěl, soudě podle lidí, kteří se mnou mluvili, a vše proběhlo velmi dobře. Jen se na chvíli zastavte, obejměte se, to je ono, přestávka! Chci to vykřiknout, ale nikdo to neuslyší.
Chcete mír pro celý svět.
Samozřejmě! Samozřejmě.
Jste někdy unaven ze své práce?… Jak odpočíváte, jakou hudbu posloucháte?
Moc neposlouchám hudbu.
Ani vlastní?
V životě jsem neměl playlist. Nikdy.
Ale máte nějaké oblíbené kousky?
Ano. Poslouchám hlavně klasiku. Poslouchám staré muzikanty, naše dobré. Poslouchám Stevieho Wondera, Luciana Pavarottiho. Poslouchám skladby Rachmaninova, Čajkovského.
To vytváří skvělý seznam skladeb.
Ano, poslouchám Arno Babajanyan, poslouchám spoustu kazašských skladatelů. Většinou ano, představitele «staré gardy».
Dimashi, myslím, že mnoho lidí přemýšlí, zda píseň v arménštině zazní na zítřejším koncertě, vzhledem k tomu, že zpíváte v 7 nebo více jazycích.
No, teď se snažím, učím se arménskou písničku, ale s výslovností to zatím moc nejde. Pokud se to do zítřka dokážu na 100 % naučit, pokusím se to provést.
Věřte, že arménští posluchači by to opravdu ocenili.
Děkuji.
Děkuji mnohokrát, že jste přijal pozvání. Za vaše upřímné a přímé odpovědi.
Děkuji.
Přeji vám hodně štěstí a úspěchů na zítřejším koncertě a myslím, že ze sálu určitě uslyšíte „Dimash žan“.
Děkuji mnohokrát, děkuji!
Vážení posluchači, rád bych připomněl, že dnes jsme měli jako hosta světoznámého kazašského zpěváka, skladatele, multiinstrumentalistu Dimashe Kudaibergena. Sbohem, uvidíme se znovu.