Vybírám si život – Příběh jednoho snu / Choosing life – The Story of the Dream

The English version of the article can be found below – Choosing life – The Story of One Dream

napsala Eva Baumann

ČÁST I

Vzhlédl k Radě snílků s přísným výrazem. „Věřím jim,“ řekl.

Nejstarší se zamračil. „Jsi příliš mladý na to, abys věděl, jak to ve světě chodí. Lidi už nejde zachránit. Vidíš, jak zachází s naším světem? Podívej se na všechnu tu nenávist, krveprolití. Lidé už ztratili své sny.“

„Věřím, že je znovu najdou.“

„Nic nevíš. Jsi příliš mladý.“

Možná, že svět potřebuje mladé Snílky a nové sny o naději, pomyslel si, ale protože respektoval Starší, nechtěl to říct nahlas. Staré cestičky snů, které už členové Rady prošlapali, byly však zamrzlé slzami snů a nočních můr a nemohly vést k zářivé budoucnosti. Asi bude muset prošlapat novou cestu.

Nejstarší zkoumal pohledem tohoto mladého Snílka, který se odvážil mluvit proti nim. Je čas, aby se naučil znát své místo.

„Půjdeš dolů do Světa probuzení a přivedeš poslední dobré lidi do Říše snů, jak to bývalo vždycky dřív, za odměnu. Potom do Říše snů zavřeme brány.“

„A co ostatní?“

„Ponoří se do temnoty světa bez snů. Lidstvo je ztraceno. Oni sami si svými činy zvolili osud.“

Něco takového přijmout nebyl připraven. „Ale mohou být zachráněni! Mohou se změnit. Svět probuzení může být zase plný snů, jako tomu bylo na počátku Času.“ Podíval se do jejich nelítostných tváří a jeho odhodlání se zvýšilo. „Půjdu do Světa probuzení,“ oznámil. „Dokážu, že se lidé dokážou změnit, a oni promění svět v zahradu takové krásy a lásky, že když si budou moci vybrat mezi věčností a životem, zvolí si život.“

„Ale co by to bylo za život?“ ušklíbli se starší.

„Život vědomý, skutečný život. Život prožitý naplno,“ odpověděl. „Žádné vězení ve věčných přesýpacích hodinách.“ Uklonil se, a aniž by se ohlédl, opustil Radu.

@Christa Kosin

ČÁST II

Jeho tělo ovládlo vzrušení. Dosud nikdy neopustil Zemi snů, nikdy nešel po Světě probuzení, zatím jen pozoroval, učil se. Ale z toho, co mu řekli, jej pochopil. Nyní bude toho všeho svědkem na vlastní oči, zažije to na vlastní kůži: nádheru i ošklivost, zrození i smrt, radost i smutek lidského života. Myslel si, že to všechno, o čem slyšel najde tak, aby to mohl pokojně prozkoumat. Co však nečekal, byl chaos, nepořádek. Nevěřícně hleděl na bohatství života: na to dobré, co se třpytilo jak nejjasnější hvězdy, na to špatné, co bylo temnější než nejhlubší propast… a to ho přemohlo.

Viděl lidi, jak se modlí uprostřed masakru. Viděl rodiny rozervané na kusy. Viděl děti tančit na poli květin. Viděl padat bomby. Jak lidi křičí. Jak lidi zpívají.

Úplně se mu zatočila hlava. Měli starší pravdu? Toto je lidskost? Válka, zabíjení, křik? Slyšel i zpívání, ale křik to všechno přehlušil.

Po tvářích mu tekly slzy. Copak už není žádná naděje? Klesl na kolena.

Musel nalézt znovu svou sílu, nemohl je v tom nechat samotné. Ukáže cestu do Říše snů několika vyvoleným, jak žádali Starší, a bude stát po boku těch, kterých se Starší vzdali.

Zavřel oči a v uších mu řinčely zvuky ničení a stvoření. Stvoření. Bylo to tam. Lidí by mohlo být víc. V uších mu zněla tiše hudba. V řídkém vzduchu se objevila Slova, začala tvořit věty a dávala hlas hudbě. Barvy a tvary začaly tvořit nové světy, které zastínily smutek, hněv a nenávist.

Lidé přece zvládnou víc. Mohou se povznést nad své nízké pudy, které život omezily na pouhé přežívání. Mohou si vybrat život. Ale kdo na to najde sílu?

Tu se jeho vlasů dotkla malá ručka. Otevřel oči. Chaos kolem něj náhle zmizel a místo něj ucítil prázdný prostor. Možná poušť. Možná kaňon. Žádní lidé. Kromě ní. Před ním stála malá holčička. Opatrně se usmála. „Neplakej,“ zašeptala. Pak ho objala.

Pevně ji držel. „Chtěl bych tě vzít do Říše snů, kde je věčný mír. Chtěl bych vás zachránit před touto noční můrou.“

„My nepotřebujeme zachránit.“ Připojila se k nim žena, jejíž vlasy jako by tančily v mírném vánku. Její slova řezala jako čistý krystal, ale její hlas a úsměv byly hřejivé jako polední slunce.

„My sami se zachráníme. Budeme snít a v tom je velký rozdíl.“ ozval se nějaký muž a dívka k němu přiskočila a také ho objala. Muž natáhl ruku k mladému Snílkovi. „Nemůžeme utéct před realitou tohoto světa. Ale o změně můžeme snít. Jsme poutníky snů ve Světě probuzení.“

„Ano.“ Snílek vyskočil na nohy. „Vy to dokážete! Do Světa probuzení přinesete své sny. Věřím vám!“ Pak jeho ramena poklesla. „Bude to ale příliš těžké. Realita tohoto světa nás zlomí.“

Další žena přikývla. „Ano, bude. A přesto budeme žít a dál snít. Když rozlousknete semínko, vyroste květina. Zboříte zeď a světlo vstoupí dovnitř. Nechte nás rozbít zdi. Znovu se narodíme do krásy, míru a lásky.“

@pixel_ida.art

ČÁST III

Jejich vize klidné budoucnosti plné světla se pak vznesly k obloze a proměnily šedý svět v duhu barev. Snili o přátelích, hřištích, rodině, stromech, komunitě, domech, lásce… A nejvíc ze všeho snili o míru. Zdi začaly padat a Svět probuzení zalilo světlo. Brány Země snů byly pryč, sny se volně potulovaly a naplňovaly srdce lidí a Snílků nadějí.

Ale sny různých lidí byly tak odlišné! Jeden miloval svůj domeček a malou zahrádku, jiný muž chtěl pro sebe více půdy, dokonce chtěl celé země! Jedna žena si myslela, že lidé s její barvou pleti mají větší cenu než ti s jinou, další si myslela, že lidé s jejím náboženstvím jsou jediní opravdoví osvícenci. Který sen byl ten správný? Který sen by měl tu měl zůstat?

„Sny o lásce“ zakřičel nahlas malý chlapec. Snílek zaslechl jeho volání. „Všechny sny mohou být ty správné, pokud se rozhodneme milovat jeden druhého, pokud si nezvolíme smrt, ale život! Můžeme spolu žít tento sen? Můžeme si vybrat život?

„Vybíráme si život.“ Křik jim úplně trhal plíce. „Vybíráme si život.“ Staré způsoby byly mrtvé. „Vybíráme si život.“ Měli dost odvahy snít a jejich sny vytvořily nový svět míru, svět lásky a krásy.

Mladý Snílek se usmál. „Věděl jsem, že to zvládnou. Koneckonců jsou to moji Dears. A když jsme jednotní, můžeme proměnit sny ve skutečnost.“

Choosing life – The Story of One Dream

By Eva Baumann

ACT I

He looked up at the Council of Dreamers, his face stern. “I trust them,” he said.

A frown creased the forehead of the Eldest. “You are too young to know the ways of the world. Humans cannot be saved. Look what they do to the world. Look at all the hate, the bloodshed. Humans have lost their dreams.”

“I believe they can find them again.”

“You know nothing. You are too young.”

Maybe the world needed young Dreamers and new dreams of hope, he thought, but he was too respectful of his Elders to speak up. The old dream paths that Council members had trodden were frozen tears of dreams and nightmares, and they would not lead to a bright future. Maybe he would have to shape a new path.

The Eldest scrutinized this young Dreamer who dared speak against them. Time for him to be taught his place.

“You will go down to the Waking World and bring the last good humans to Dreamland, as has forever been their reward. We are then closing the gates to Dreamland.”

“And the other humans?”

“They will sink into the darkness of a world without dreams. Humanity is lost. They have chosen their fate through their actions.”

He was not ready to accept this. “But they can be saved! They can change. The Waking World can be a dream, as it was in the beginning of Time.” He looked into their unforgiving faces, and his resolve hardened. “I will go to the Waking World”, he announced. “I will prove that humans can change, and they will turn the world into a garden of such beauty and love that given the choice between eternity and life they will choose life.”

“But what kind of life would that be?”, sneered the Elders.

“A waking life, a true life. A life lived in full,” he answered. “Not imprisoned in the hourglass of eternity.” He bowed, and without looking back, he left the Council.

@Astrid Westad

ACT II

Excitement flooded his body. He had never left Dreamland, had never walked the Waking World, only observed, learned. But there was only so much he understood from being told. Now he would witness it all with his own eyes, experience it with his own body: the splendour and ugliness, birth and death, joys and sadness of human life. He had expected to find all that, presented to him to examine peacefully. What he hadn’t expected was the chaos, the disorder. He stared at the richness of life: the good that shone like the brightest stars, the bad, that was darker than the deepest abyss … and it overwhelmed him.

He saw people praying in the midst of slaughter. He saw families torn apart. He saw children dancing in a field of flowers. He saw bombs falling. Humans screaming. Humans singing.

He reeled. Had the Elders been right? Was this humanity? War, killing, screams? There was also singing, but the screams drowned it all.

Tears ran down his cheeks. Was there no hope? He sank to his knees.

He had to find his strength, for he couldn’t leave them alone in this. He would show the way to Dreamland to a select few, as his Elders had asked, and he would stand by the ones the Elders had given up.

He closed his eyes and had his ears ringing with the sound of destruction and creation. Creation. It was there. Humans could be more. Music sounded softly in his ears. Words appeared in thin air, forming sentences, giving voice to the music. Colours and shapes formed new worlds that eclipsed sadness, anger and hate.

Humans could be more. They could rise above their instincts that limited life to survival. They could choose life. But who would find the strength?

A small hand touched his hair. He opened his eyes. The chaos around him had vanished and there was only empty space. Maybe a desert. Maybe a canyon. No humans. Except for her. A little girl stood in front of him and smiled tentatively. „Don’t cry“, she wispered. Then she hugged him.

He held her close. “Let me take you to Dreamland, to eternal peace. Let me save you from this waking nightmare.”

“We don’t need saving.” A woman joined them, her hair dancing in the mild breeze. Her words cut like clear crystal, but her voice and smile were warm like the midday sun.

“We will save ourselves. We will dream, and that will make all the difference.” A man spoke, and the girl jumped to him and hugged him, too. The man reached out to the young Dreamer. “We can’t run from the realities of this world. But we can dream of change. We are the pilgrims of dreams in the Waking World.”

“Yes.” The Dreamer jumped to his feet. “You can do it! You can bring dreams into the Waking World. I believe in you!” Then his shoulders slumped. “It will be too hard. The reality of this world will break us.”

Another woman nodded. “Yes, it will. And yet we will live, and keep dreaming. You break a seed open and a flower will grow. You break down a wall and the light comes in. Let us be broken. We will be reborn into beauty and peace and love.

@monicayamina

ACT III

Then their visions of a bright and peaceful future soared to the sky and turned the grey world into a rainbow of colors. They dreamed of friends, playgrounds, family, trees, community, houses, love … And above all, they dreamed of peace. Walls crumbled and light flooded the Waking World. The gates of Dreamland were gone, dreams roamed freely and filled the hearts of humans and Dreamers with hope.

But the dreams were so different. He loved his little house and small garden, but another man wanted more land for himself, even entire countries. One woman thought people with her skin color were worth more than others, another thought people with her religion were the only true enlightened. Which was the right dream? Which dream should be kept alive?

“The dreams of love!” A little boy shouted over the noise.

The Dreamer took up his call. “All dreams can be true, if we choose to love each other, if we choose not death, but life! Can we live this dream together? Can we choose life?

“We’re choosing life.” Screams tore at their lungs. “We’re choosing life.” The old ways were dead. “We’re choosing life.” They had been brave enough to dream, and their dreams had created a new world of peace, a world of love and beauty.

The young Dreamer smiled. “I knew they could do it. They are my Dears, after all. And when we are united, we can turn dreams into reality.”

@gomomorpharter

Zveřejnit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

15 + 18 =