Když se lidem blíží třicítka, začínají bilancovat. Dimash letos oslavil dvacet devět, a protože jeho narozeniny s ním slaví stovky tisíc Dears po celém světě, rozhodl se jim věnovat píseň o životě, plnou vzpomínek. V upoutávce na video 23. května napsal: „Dears, zítra ve 20:00 astanského času bude mít premiéru můj videoklip k písni Omir (Өмір-Život), jejíž hudbu a text jsem napsal sám. V klipu budou i dosud nezveřejněné záběry z mého života. Každý rok mi ke dni mých narozenin dáváte ty nejúžasnější dárky a na oplátku přijměte tento hudební dárek jako projev mé vděčnosti vám za vaši lásku.“
To, co jsme mohli sledovat v Mood videu Omir však nebyl jen banální „příběh zpěvákovy životní a tvůrčí cesty od úplných začátků až po to, jak se stal umělcem, kterého známe dnes.“
Před očima se nám míhají snímky z dětství i mládí, s milovanou rodinou, z různých pěveckých soutěží i z čínského „Singera“ a gradují k záběrům z velkých koncertů, zajímavým setkáním, s osobnostmi i nadšenými fanoušky (i z vítání v Praze). Na poslední chvíli byl do videa přidán i záběr obří obrazovky z Time Square v New Yorku, jejímž prostřednictvím popřály Dimashovi k narozeninám čínské Dears.
Není to jen umělcův „vnitřní monolog, který umělec vede sám se sebou“. Dimashova píseň jako vždycky přesahuje všechny myslitelné rozměry, a to jak v koncepci, obsahu, tak v pěveckém provedení. Mezi záběry z Dimashova života se objevuje jeho osoba před pozadím v tlumených barvách, když vyjadřuje smutek, zelenomodrá nostalgie, podtržená jeho melancholickým sametově zabarveným hlasem. Pak se objevuje zářící červené pozadí a žlutá světla jako Slunce, doplněné jasným hlasem stoupajících tónů. A k tomu všemu nápad s oranžovými písmeny. Slova, která se promítají na zpěvákovu hlavu a tělo. Všechny ty barvy přímo vyvolávají pocity ze vzpomínek, ale zároveň ukazují na jejich složitost a rozporuplnost, stejně jako přesýpací hodiny a šachovnice s figurkami odkazují na neustálé plynutí času, rovnováhu života a roli osudu. Na to, jak nepatrnými součástmi hry zvané Život jsme.
Píseň je osobním vyznáním životu. „Jsem ti vděčný, miluji tě, hýčkám si tě, vážím si tě velice.“, zpívá vroucně Dimash. Je plná úžasu nad tajemstvími života. Je plná otázek „proč někdy v duši prázdno mám?“, duše – holubice, jako ta z Noemovy archy, marně hledá místo k spočinutí… A je plná moudrosti – přijímá život i s jeho protiklady, černou i bílou, jaro, léto i silné bouře… Nakonec však ztracená duše vznáší svá přání „nehoupej mou lodí, nenech mě slzy ronit, dodej mi sílu na cestě za mými sny, nenech mě padnout, můj živote, nenech mě dělat chyby, cítit zklamání, nenech mě prosit za odpuštění.“ Slova vypovídají o Dimashově osobnosti, odvaze, skromnosti, moudrosti, jeho životní filosofii, rozhledu, schopnosti spojovat, tvořit.
Každá Dimashova píseň je něčím nová. Slyšeli jsme od něj jazz, rapp, muzikál, pop, lidové písně kui, operu, vlastenecké písně a nevím co ještě, ale Omir mi nejvíce ze všeho připomíná folk a šanson zároveň. Už jen ty první kytarové tóny, už jen to, že Dimash sám je autorem slov i hudby. V odborné literatuře se píše, že „folkové písně mohou mít i formu výrazně niterné osobní výpovědi o světě okolo nás či o stavu autorovy duše či mysli. V takovém případě se spíše podobají více než čemukoliv jinému zhudebněné poezii, často poezii všedního dne. Mohou vyjadřovat jak obyčejnou radost ze života, tak i vážnou starost o stav tohoto světa. V tomto je folk také velice blízký zejména kvalitnímu šansonu a dále také části tzv. art-rocku, což jsou hudební směry, které také hodně staví na kvalitě zpívaného textu.“ To všechno právě tato nová píseň vyjadřuje, a kvalita zpívaného textu je navíc mnohonásobně zvýšena kvalitou pěveckého provedení. Dimashův zpěv je i v této písni naprosto jedinečný, hladí, stoupá do výšin, vyjadřuje plnou šíři i hloubku emocí, obavy, nostalgii i bezpodmínečnou lásku k životu. A proto všecko: „Jsem ti vděčná, miluji tě, hýčkám si tě, vážím si tě velice, Dimashi.“