Dear Mia Dasmontanhas z DKIFC okomentovala výběr písně Samaltau na koncertě pořádaném při příležitosti summitu Organizace turkických států v Astaně: „My víme, že se nikdy nerozhodne bez důvodu.“
Dimash řekl o této písni při jejím prvním předvedení:
„Všichni moji posluchači už znají příběh písně Samaltau. Myslím. Tato píseň je pro mě speciální. Odráží bolestné časy kazašského lidu; všechny strasti, všechna utrpení, která kazašský lid musel snášet. Je to velmi náročná píseň a je obtížné její obsah vyjádřit emocionálně, nejen technicky. Proto se musím vždy před provedením této písně velmi dobře a pečlivě připravit.“
Druhého listopadu 2023 ji tedy zpíval v rámci summitu Organizace turkických států, která sdružuje nezávislé turkické státy (Ázerbajdžán, Kazachstán, Kyrgystán, Turecko a Uzbekistán, pozorovatelskými státy jsou Turkmenistán a Maďarsko).
Zpíval ji i dříve na koncertě pro podobné setkání – setkání prezidentů Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a zástupců OSN v Turkmenistánu 6. srpna 2021. O vystoupení Dimashe na koncertě se tehdy psalo: „Ctěný pracovník Kazachstánu, skladatel a multiinstrumentalista Dinmukhammed Kudaibergen, známější jako Dimash, si podmanil publikum svými jedinečnými vokály. Umělec již jednou vystupoval v Turkmenistánu v roce 2015…“
Píseň, kultovní pro kazašský národ, zpíval také při inauguraci amerického prezidenta Joe Bidena (17. ledna 2021) nebo kazašského prezidenta Tokajeva (26.11.2022) a při dalších slavnostních příležitostech.
Poprvé Dimash vystoupil se Samaltau na závěr Mezinárodního filmového festivalu Silk Road 20. října 2019 v čínském městě Fu-čou. Aranžmá písně se zhostil Dimashův kolega a přítel Jerlan Bekčurin a jako vždy se jim podařilo vytvořit neuvěřitelnou atmosféru, která nás společně s Dimashovou interpretací písně přenesla rovnou pod horu Samaltau.
O jiném vystoupení píše Mia Dasmontanhas: „Pro mě jedna z nejpůsobivějších interpretací, ve své jednoduchosti, je studiová nahrávka pro Tokyo Jazz Festival 2020. Kobyz, na který hraje Olžas Qurmanbek a zvuky hoboje sybyzgy, flétny kuraj – tyto archaické nástroje vydávají zvuky, které připomínají zvuky přírody a zvířat za hvězdné noci a přenášejí posluchače do širé, vzdálené země, dotýkají se přímo lidské duše…
Dimash se v sedící pozici vypravěče objevuje v meditativním stavu, vnitřně bdělý a soustředěný – když otevře oči, jeho pohled směřuje do dálky. Je to 24letý muž na patnáctidenní cestě do Omsku, zpívající ze svého domova, rozlehlého jako moře, který přemýšlí, co ho jako vojáka čeká? Během pochodu nemůže přestat myslet na svou milovanou zemi, kde se narodil a vyrostl. Jen se vleče vpřed, jeho vlast a hora Samaltau je daleko a on i jeho kamarádi se cítí jako stádo ztracených koní… Myslí na své staré rodiče, které musel opustit, aniž by věděl, zda je ještě uvidí – v Dimashově tváři se odráží smutek a bolest, vyčerpání z tohoto nekonečného pochodu do nejisté budoucnosti…Mistrovsky dokáže tyto pocity vyjádřit svým hlasem. Jako Kazach cítí historii minulosti v každé buňce. Nám posluchačům vyvstávají před očima obrazy a cítíme soucit, když nás bere na tuto bolestnou a hluboce osamělou cestu…“
Stejně tak působivé vystoupení, tentokrát doplněné o velmi efektní scénické efekty, předvedl Dimash v době covidu na Dimash Digital Show 2021:
Co je na této písni, kromě nástrojů a provedení, tak hlubokého a zvláštního? Jaká je historie písně, dnes už lidové?
Pro kazašský lid je velmi symbolická. Vypráví historický příběh o útlaku a podrobování tohoto národa carským Ruskem. Mluví o mladém muži, který byl nucen opustit své stárnoucí rodiče a narukovat do války na stran ruského vojska. Vypráví o jeho putování, pěšky, přes kazašské hory, směrem na Omsk. Pokud zavřeme oči, a zaposloucháme se do této skladby, ocitneme se v horách, mezi zvuky zvířat, která v nich žijí. Pocítíme v duši smutek a beznaděj, které mladý muž při této strastiplné cestě prožíval.
V 19. století byla ruská kolonizace stepí na území dnešního Kazachstánu součástí plánu na ovládnutí této oblasti. Cílem bylo „sjednotit Rusku poddané národy pod jednu vládu, odstavit od moci místní aristokracii, oslabit rodové vztahy, aby došlo ke sjednocení kazašských stepí s ostatním ruským územím“. Půda a nerostné zdroje se staly vlastnictvím ruského státu. Kazaši zůstali ve své zemi jen nájemci půdy.
V Omsku byla vybudována koloniální ruská administrativa. Bylo omezena volnost kočování, narušeno tradiční hospodářství a způsob života. Proti tomu se začaly rody a kmeny bouřit a docházelo ke krvavým střetům. Protiruská vzpoura v roce 1916 byla reakcí na carský edikt, jenž nařizoval místním mužům ve věku 19-43 let narukovat do ruské armády. Protesty a násilí proti Rusům si vyžádaly tisíce mrtvých a masivní útěk lidí z rodné vlasti.
Tolik k historii.
Na sociálních sítích občas najdeme plytké řeči, komentáře, úvahy, které se týkají toho či onoho aspektu Dimashovy osobnosti. Mia Dasmontanhas, stejně jako mnoho dalších přemýšlivých Dears, šla do hlubší úvahy:
„ … my víme, že se nikdy nerozhodne bez důvodu… “
(Děkuji Šárce Selvekerové a Iv Miel za dodání podkladů pro napsání tohoto článku a Ivance Petrů za revizi).
Dechberoucí ❤️