Ačkoliv jsem nadšený fanoušek Dimashe Qudaibergena po mnoho let a marně bych hledala den, kdy jsem na něj alespoň nevzpomínala, zatím jsem navštívila jen jeden jeho koncert – v Praze v dubnu 2022. Proto jsem hodně přemýšlela, jestli se nevypravit do relativně blízké Budapešti. Okolnosti to nedovolily, a tak jsem jen smutnila. Naštěstí se našly české Dears, které nám své zážitky z maďarského koncertu barvitě vylíčily!
A naštěstí nám Dimash ohlásil koncert ještě letos v Praze!
Zuzana:
Ráda bych se s vámi podělila o mé zážitky z koncertu v Budapešti. Než se k tomu dostanu, začnu trochu od Adama. Jak nejspíš víte, jsem Dimashova fanynka poměrně krátkou dobu. Je to lehce přes dva roky, co mě jeho hlas skrz Facebook doslova praštil přes uši a jeho písničku S.O.S. jsem si ten den poslechla snad 30x. Když jsem si pod tímto příspěvkem přečetla, že má za pár dní koncert u nás v Praze, neváhala jsem, koupila lístky a vydala se tam bez znalosti jakékoliv jiné písničky. Asi si dokážete představit můj šok, když začal zpívat. Zpíval v mnoha jazycích, které jsem často od sebe ani nerozeznala. A publikum zpívalo s ním, což pro mě bylo ještě nepředstavitelnější, protože očividně znali slova, i když byla písnička v čínštině nebo japonštině. V jeden moment jsem na pódiu hledala ženu, co zpívá s ním, o to větší šok pro mě byl, když jsem zjistila, že to celou dobu zpívá on…
Dnes se tomu už jen směju. Jasně, že všichni znají slova jeho písní, ovšemže zpívá výšky, o kterých si mnoho zpěváků a hudebních kritiků může nechat jen zdát. To je prostě náš Dimash. Tentokrát jsem věděla přesně, do čeho jdu. Aspoň jsem si to myslela… Asi tak do první písničky Golden, kterou odzbrojil doslova celý sál. Taková intenzita, takový prožitek písně, takové předání informace, taková pokora a bezmezná láska ke svým podporovatelům, to zažijete jen s Dimashem. Všem spadla brada a měli slzy na krajíčku.
Ač koncert trval přes dvě a půl hodiny, nebylo tam jediné hluché místo. Žádné přehnané efekty, čistý zpěv a neopakovatelný Dimash. Musím se přiznat, trénovala jsem hodně písniček, nicméně neznám všechna slova. Přesto jsem s ním zpívala naplno celou dobu od začátku až do konce. Jeho práce s publikem je dokonalá a jeho trpělivost se zlobivými Dears, kteří neposlouchají a místo „I love you Dears“ z trucu zpívají „I love you Dimash,“ je obdivuhodná.
Za mě osobně absolutní topka byla píseň The story of one sky. Musím si zde vypůjčit slova jednoho Dear, že Dimash zde zapomněl, že je „jen člověk žijící na Zemi“. Tak neuvěřitelný zážitek to byl. Nejenže měnil svůj hlas k nepoznání, dokonce jakoby v těch hlasech měnil i svůj vzhled. Napočítala jsem snad pět lidí včetně jednoho hudebního nástroje v jednom, a to vše v jedné písni, kde ze sebe vydal všechny své obavy, vztek a trápení o nás jakožto lidstvo ven a naplnil nás všechny sounáležitostí. Atmosféra se po této písni dala doslova krájet. Vyčerpaný Dimash pokorně klečící před svým publikem, standing ovation a nekonečný a zcela zasloužený potlesk. Na to asi dlouho nezapomenu.
Osobně jsem zaznamenala obrovský skok dopředu v Dimashově profesionalitě, zpěvu, tanci, vystupování i práci s publikem. Jde vidět, že na sobě neustále dře a hledá způsoby, jak nás potěšit. Vždy, když ho vidím tančit, dodá mi to neskutečnou odvahu se sebou samou něco dělat. Člověk, který tanec nesnášel, se kvůli svému vyššímu účelu, ke kterému směřuje, naučil tančit a už ho to očividně i baví. Je to rebel, který se nenechá svázat ani velmi striktními pravidly nastavenými v budapešťské aréně a doslova skočil mezi Dears bodyguard nebodyguard.
Na závěr přikládám fotku pořízenou po koncertě na setkání Meet and Greet, kde jsem měla tu čest být spolu s dalšími 19 šťastlivci, kterým se podařilo ukořistit tyto lístky. Což byl mimochodem zážitek, u kterého jsem myslela, že mi zešediví všechny vlasy na hlavě, jelikož mi při objednání lístků stále systém hlásil chybu, že to nejde objednat. V největším zoufalství jsem zavolala své asistentce Sáře, která mi zachránila život a přihlásila se z nějakého anonymního okna a podařilo se jí ukořistit doslova a do písmene poslední tento lístek.
Asi po mé litanii ohledně koncertu očekáváte i sáhodlouhou litanii ohledně osobního setkání s Dimashem. Asi Vás trochu zklamu. Setkání proběhlo během pár vteřin, přesto si jej budu pamatovat napořád. Po třech rozsáhlých kontrolách jmen a téměř i prohlídce tělesných dutin jsme byli ochrankou uznáni jako málo nebezpeční a zavedli nás na chodbu, kde jsme se měli postavit ke zdi jedna vedle druhé. Ochranka se tvářila, že každou chvíli vytáhne kalašnikov a raději nás všechny postřílí, než aby nás pustili k Dimashovi. Atmosféra na chodbě pěkně houstla. Vše však rozptýlil. kdo jiný, než Dimash, který lehkým krokem prošel kolem a vesele nás pozdravil Salam Alajkum (mír s vámi). Jestli slyšel mé slabé Alakum salam, to vám nepovím. Postupně jsme chodili dovnitř a fotili se s ním.
Musím říct, že jsem si tuto chvíli hodně dopředu představovala. Jak mu tam řeknu první poslední, jak obdivuji jeho práci a poslání, ideálně si s ní zazpívám nějakou kazašskou píseň, co jsem poctivě dřela. V ten moment jsem místo toho všeho na dvě vteřiny ztuhla a sotva jsem dokázala odpovědět na jeho zdvořilý a spíše řečnický dotaz, jak se mi daří. Usmál se a v tu chvíli mě objal – v tu chvíli jakákoliv slova pozbyla významu. Musím říct, že ač jsem o osm let starší než on, vedle něj jsem si v tu chvíli připadala jako malá holka vedle tisíc let staré a moudré měkoučké hory, do které bych se nejradši zachumlala. Jako bychom to dělali dennodenně, jsme se přirozeně chytli navzájem za bok a zapózovali do foťáku. Z fotky jde vidět jeho odevzdaný a trochu unavený pohled. Vůbec se mu nedivím. Po takovém výkonu, co podal, být na jeho místě, by mě už seškrabovali z podlahy a transplantovali hlasivky.
Pak jsem jej zdvořile požádala o dva podpisy na fotky. Jednu pro mě a druhou pro mou dcerku, kterou si možná pamatujete z pozvánky na istanbulský koncert. Ta by mi asi urvala hlavu, kdybych jí nezajistila podpis jejího oblíbeného zpěváka. Už v šesti letech má skvělý vkus, samozřejmě po mamince. Předala jsem mu knížku Cesta ke štěstí v kazaštině, která mi v životě moc pomohla si zvolit tu správnou cestu a rozloučili jsme se, protože už měl pozornost na další Dear, co šla za mnou.
A to je vše, celý můj zážitek ve jméně Dismashe. Děkuji všem, co dočetli až sem, i díky vám jsem měla možnost objevit tento hudební poklad světa, možná i vesmíru. Díky, že jste, moc děkuji za podporu, kterou vnímám z každého směru, kam se v naší komunitě podívám. Jsem hrdá, že jsem Dear a že můžeme společně změnit svět k lepšímu. Díky za vše.
Poznámka:
Zuzana se zúčastnila dalších dvou projektů Dimashových Dears.
První bylo zapojení do výzvy tureckých Dears, kteří na podporu jeho koncertu v Istanbulu 24. května 2024 naplánovali natočit video. Dears z co nejvíce zemí mělo za úkol natočit takové video, aby všude rezonovalo Dimashovo poselství jednoty a solidarity. Napsali: „Je naším snem, aby se tohoto koncertu zúčastnily všechny země světa, aby se spojily pod stejným nebem, jak zdůrazňuje i Dimash.“
Ve videu měly být Dears v typickém oblečení pro danou zemi, video mělo být natočeno před symbolickou strukturou nebo přírodní krásou země, obsahovat vlajku, obsahem měla být I věta „Budeme v Istanbulu na velkolepém koncertu Dimashe 24. května, v den jeho 30. narozenin. Přijdete také?“ v rodném jazyce.
Jako druhý projekt společně se zpěváky 21 zemí nazpívala sbor Machabat ber magan (Ach dej mi lásku osude), který iniciovala polská Dear Agnieszka Chlap.
Za první 4 dny mělo 32 000 shlédnutí!
Další Dears, která velmi dojemně píše o svém zážitku z Dimashova koncertu je Naďa:
„Milí přátelé Kazachstánu,
teprve teď se dostávãm k tomu, abych se i s vámi podělila o silný a nádherný zážitek z koncertu Dimashe Qudaibergena, který se udál (protože šlo opravdu o velkou událost světového významu) dne 4.5.2024 v Budapešti:
Můj osmý Dimashův koncert.
Každý z nich byl jiný, každá píseň 8 x jinak, výprava a efekty nejskromnější ze všech osmi koncertů a přitom celkový zážitek pro mne úplně nejsilnější… Protože Dimash, Dimash byl tentokrát snad nejvíce sám sebou.. přirozený, sebejistý, přitom jsem vnímala, že už dobře ví, že jeho snaha měnit svět k lepšímu je během na velmi dlouhou trať a svůj záměr předávat svou touhu po míru a volání po lásce svým zpěvem vyjadřuje naléhavým, fascinujícím způsobem. Viděla jsem zralého člověka, který přes vědomí si svých obrovských darů i odvedené tvrdé práce, vyzařuje nesmírnou pokoru ..
Ten hlas, jeho hlas je pokaždé lepší a lepší, i když se to zdá být nemožné.. Působí na člověka jako léčivý elixír krásy, lásky a naděje a dobře vím, jak pateticky to zní..
Cítím obrovskou vděčnost, obrovskou vděčnost, že jsem mohla být v publiku, i když to ještě ráno pár hodin před koncertem vypadalo, že kvůli zdravotnímu omezení zůstanu ležet na hotelu a o koncertu si nechám vnučkou vyprávět..
Díky přátelům jsem tam ale byla. Díky Kulzhamal Zhandalinova, která hned několik vteřin poté, co zjistila, že náhle nejsem schopna ujít více než pár metrů, běžela zařídit kolečkovou židli a doslova mne donutila tohle řešení přijmout, díky Darji Darja Bublíková a její sestře Editě, které se bez mrknutí oka a s humorem vzdaly svého komfortu a dělaly, že je prodírání se davy se mnou na vozíku vlastně náramně baví a navíc celou dobu sršely vtipem, a díky mé milované vnučce jsem zažila opravdu nejlepší koncert mého života.. píšu to sem se slzami vděčnosti v očích..
Děkuji z celého srdce…
Určitě jste vy, kazašští členové této skupiny na Dimashe patřičně hrdí. A opravdu máte být na co!! Na tomto koncertě se sešli diváci ze 77 zemí světa a stadion byl úplně vyprodaný… Dimash je opravdový mírotvůrce, myslím, že to může jako Kazach mít v genech… Alespoň se mi to tak zatím jeví, že Kazachstán je země, která chce žít v míru s celým světem…“
Nové postřehy, krásné myšlenky!
Já jsem se na koncert dívala jen prostřednictvím streamu a byla jsem nesmírně dojatá. Po jeho skončení jsem si napsala: Ach, Dimashův pozdrav v Maďarštině!
Oproti Stranger v Almaty nezpíval: Kdybych se už nenadechl, Daididau, Válka a mír, Křik. Místo Zhalyn zpíval Kouř a také zařadil novou Když tě mám. Byl dospělejší, více profesionální, mluvil méně a lepší angličtinou, ale chvíli i kazašsky. Hodně zpíval s publikem. Méně tančil a skákal – pódium bylo malé. Měl nádherné kostýmy, chtěl více k lidem, ale nemohl. Bylo tam několik bezprostředního momentů, kdy se srdečně smál a byl šťastný. Nejvíce se mi líbilo velmi procítěné SOS, Stranger a úplná bomba bylo Story of one sky. To jeho AUM, tři písmena, tři vibrace stvoření našeho vesmíru uprostřed písně, byla dokonalá. Zpíval je nádherným hlubokým hlasem, a já měla pocit, že se v nich rozpouštím… Zdály se mi jako vyjádření naší, i jeho transformace, zdálo se mi, že ani já, ani on už od této chvíle nejsme stejní….
Pak jsem si přečetla: Tři písmena AUM představují tyto tři vibrace stvoření:
„A (Akaar)“ představuje vibraci, která přináší do manifestace stvořený vesmír;
„U (Ukaar)“ představuje vibraci, která zachovává stvoření; a
„M (Makaar)“ představuje destruktivní vibraci, která rozpouští projevený vesmír zpět do nekonečného ducha…
A takhle to tedy bylo!
Může být ještě lepší?
Věřím že ano!