Během svého vystoupení na stadionu Astana Arena na začátku září řekl Dimash: „Velmi brzy se uskuteční první recitál Olžase Kurmanbeka, který celosvětově popularizuje posvátný kobyz. Znovu se s vámi setkám na tomto koncertě v Paláci míru a smíření 15. září.“
Na koncertě Olžase Qurmanbeka Magie kobyzu byli kromě Dimashe další skvělí umělci, Renat Gaisin, Smyčcový orchestr, skupina Saz & Soul, Puza, Temirlan Olžabaj a Jernat Nauryz. Dimash zde nezpival, jen hrál Adai na dombru s dvěmi vynikajícími dombristy – Termilanem Olžabajem a Ernatem Nauryzem.
Aktobe Dears na svém FB o koncertě napsali: „Přátelé, včera se uskutečnil první koncert Olžase Kurmanbeka, který se konal za účasti plného sálu. Jeho hra na kobyz fascinovala jako stepní vítr a oživovala dávné legendy o historii kazašské země. V Olžasově hře je celá magická síla posvátného kobyzu.“
Zde je překlad Dimashova uvítacího projevu:
„As-salámu alajkum drahé publikum! Dobrý den, vážení hosté, obyvatelé hlavního města a hosté naší země! Rád bych vám vyjádřil velkou vděčnost za to, že jste přišli na koncert našeho Olžase. Olžas hraje na náš národní nástroj – kobyz na stejných pódiích, kde vystupovaly světové hvězdy: Michael Jackson, Madonna, Shakira, Celine Dion, Elton John, Beyoncé a mnoho dalších legendárních umělců.
Váš potlesk je příliš skromný, přivítejme ještě jednou – Olžase Kurmanbeka! Olžeku (uctivé oslovení), můj drahý příteli, především bych ti chtěl popřát mnoho tvůrčích úspěchů. Jsem nesmírně rád, že mám takového přítele, jako jsi ty, který významně přispívá k rozvoji kultury naší země. Doufáme, že zítra budou Vaši studenti, kteří Vás následují, vystupovat na tomto jevišti, na nejlepších světových scénách.
Jsem si jist, že v současné kazašské hudební kultuře se Vám mezi kobyzisty nikdo nevyrovná. Přejme si, aby po cestě, kterou Olžas vytýčil, kráčelo mnoho důstojných následovníků. Dokud budou takoví lidé, jako jsi ty, Jernat a Temirlan, pozvedat naše národní nástroje na světovou úroveň, nikdy nezanikneme!
Jernate, Temirlane, před vámi právě vystoupil náš oblíbený starší bratr – Rinat Gaisin. Je mezi námi ještě jeden člověk – talentovaný a náročný mistr, který dokonale zná jazyk hudby, zvuku – producent a náš přítel Jerlan Bekčurin, který aranžoval mnoho našich skladeb. Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se.
Olžas je profesionální hráč na kobyz. S Dimashem vystupuje už od roku 2017. A zájem o jeho neskutečnou hru na kobyz se zvýšil, když začal na sociálních sítích zveřejňovat videa se soundtracky ze zahraničních filmů, například Hanse Zimmera. Při premiéře písně Stranger 2021 jej Dimash představil jako nejlepšího hráče na kobyz na světě. Mě osobně zaujal nejdříve v písni Samaltau, jeho zvuk v úvodu písně připomíná vytí vlků. Srdceryvně zní v písni Quairan elim (Země dlouho zkoušená). Skřípavé zvuky v podpalubí korábu na moři zase v mých představách imituje v písni Stranger (Cizinec).
Kazaši jsou na kobyz velmi hrdí. Tento nástroj je poměrně složitý, a ne každý na něj umí hrát. Nástroj prošel několika fázemi transformace a dnes je kobyz s rozšířeným rozsahem nedílnou součástí kazašského národního orchestru. Kobyz je prastará konstrukce, patřící do skupiny smyčcových hudebních nástrojů. Je skutečným prapředkem těchto hudebních nástrojů.
Kobyz původně patřil do kategorie esoteriky, protože jej používali představitelé tengrijského náboženství. Jejich představitelé, hrající na kobyz, se tak stali prostředníky mezi obyčejnými lidmi a bohy. Tato skutečnost mimochodem vysvětluje přítomnost malého zrcadla a kovových přívěsků ve struktuře, které činily nástroj téměř kouzelným, jako by vytvářely magickou auru. Už při výrobě prvních kobyzů starověku byly jako struny použity koňské žíně. Odtud název nástroje kyl-kobyz. V překladu z kazašského jazyka znamená „kyl“ koňské žíně. Struny kobyzu dokážou vytvořit celé škály podtónů, jakmile se jich dotkne smyčec. Hustota a barva zvuku reprodukovaného nástrojem závisí do značné míry na práci se smyčcem. Při různé výšce tón zní individuálně. Může být skřípavý nebo šťavnatý. Hlavní část konstrukce kobyzu je vyrobena z jednoho kusu dřeva.
Zvuk kobyzu může připomínat zvuky různých zvířat. Může to být vytí osamělého vlka, křik labutě nebo běh koně. Někteří hudebníci jsou dokonce schopni reprodukovat zvuk vystřeleného šípu. Ve skutečnosti je kobyz schopen reprodukovat jakékoli zvuky, které se vyskytují v přírodě. V dávných dobách byl jeho zvuk přirovnáván ke zpěvu ptáků nebo jemnému hlasu člověka.
V dávné minulosti kobyz používali pouze šamani k provádění magických rituálů. Uvnitř základny kobyzu připevnili zrcadlo a do hlavy krku zapíchli soví peří. Během rituálu v temné jurtě se zrcadlo lesklo načervenalým odrazem od taganu, což dodalo nástroji auru mystiky. A v takové situaci kobyz předvedl vlastní melodii. Už tímto obyčejní lidé pocítili posvátnou hrůzu, ale celkový dojem doplňoval šamanův zpěv. Hlasitě vyslovoval kouzla, až se pírka na hmatníku třásla. Toto ovlivnilo duši Kazachů, ale navzdory strachu způsobenému rituálem věřili, že to je působení vyšších sil.
Poté kobyz přešel do rukou kreativních ministrů chánů – zhyrau, zpěváků opěvujících hrdinské činy svých vládců.
Skutečnost, že kobyz a šamanismus spolu úzce souvisely, se stala dokonce důvodem pro zřeknutí se hudebního nástroje. Kazaši začali dětem říkat, že kobyz obsahuje zlo a nemá se na něj sahat. Říkalo se, že civilizovaný svět nemůže nést tak temné pozůstatky minulosti. Klanová tradice předávání dovedností ve hře na kobyz potomkům byla přerušena. Složené melodie zmizely beze stopy.
Poslední, kdo ještě předváděl kyui na kobyz, byl Ikhlas Dukenov. Narodil se v 50. letech 19. století. Po začátku 20. století se někteří Kazaši pokusili obnovit význam kobyzu. Byli si jisti, že dokážou znovu vytvořit kulturu minulých let. Bohužel ne každému se podařilo splnit si své sny. Tohoto cíle byli schopni dosáhnout Žalpas Kalambajev a Daulet Myktybajev, v té době známí kazašští hudebníci. Přinesli kobyz na velké pódium, vyprávěli lidem o tomto jedinečném hudebním nástroji z úplně jiné stránky. A společnost opět přijala šamanského průvodce světem duchů, jen se zapomnělo na jeho esoterické spojení. A hudebníci Žalpas a Daulet zorganizovali hodiny kyl-kobyzu na konzervatoři v Almaty, kde byli také učiteli.
Neobvyklý doplněk k hudebnímu nástroji přežil z dob šamanů až do současnosti. Jedná se o kovové desky, otočky, zvonky. Byly připevněny k tělu nástroje, a když šaman potřeboval vytvořit speciální pozadí, jednoduše nástrojem zatřásl tak, aby všechny kovové vložky vydaly zvuk.¨
Když kobyz našel druhý život, stal se nenahraditelnou součástí orchestrů. Moderní umělci si tento neobvyklý nástroj vybírají jako základ své hudby. Někdy je dokonce ve skladbě několik sólových partů pro kobyz. Nejčastěji však tento nástroj najdeme v hudebním orchestru.
Legenda o původu
Kdysi dávno žil okouzlující mladý muž, jmenoval se Korkut. V den svých 20tých narozenin se mu zdál neobvyklý sen, který byl prorocký. Před Korkutem se objevil starý muž v bílém rouchu. Řekl mu, že jeho život nebude dlouhý, že ho smrt zastihne ve věku 40 let. Po takovém snu Korkut dlouho nemohl najít klid a jednoho krásného dne se rozhodl vydat se hledat nesmrtelnost.
Vybavil svého věrného velblouda, jménem Zhelmaya, a vydal se na cestu hledat něco, co by mu nedovolilo zemřít. Korkut navštívil všechny kouty starověkého světa. Ale kamkoli šel, všude potkával lidi kopající hroby. A na otázku, pro koho je jáma určena, všichni odpověděli „pro Korkuta”.
Dlouho cestoval, ale když zjistil, že nesmrtelnost nelze nalézt, vrátil se do svého domova, který stál na břehu řeky Syrdarja. Naplnil ho smutek a zklamání. Nevěděl, co dělat. A tak, aby se zbavil tísnivých myšlenek, rozhodl se vyrobit něco speciálního. Korkut vzal kmen starého jalovce a vyřízl z něj základnu pro kobyz. Spodní část budoucího hudebního nástroje pokryl kůží z krku věrného velblouda. Korkut obětoval zvíře pro dobrou věc. Zbylou kůži velblouda rozprostřel mistr samouk ve vodách řeky Syrdarja. Korkut ve dne v noci hrál na kobyz. Jeho hudba přitahovala všechny živé bytosti. Za zvuky strun létala hejna ptáků, zvířata přicházela v hejnech a rodinách. Tvorové přírody se snažili dostat ke zdroji hudby přes písek i vodu.
A pak v jednu krásnou chvíli si přišla Smrt poslechnout melodii Korkuta. Chtěla si vzít jeho duši, ale nemohla, dokud hrála melodie kobyzu a šířila se větrem po stepi. Smrt dlouho čekala a už si začínala zoufat, když najednou Korkut přestal hrát, protože usnul. Smrt zareagovala okamžitě. Proměnila se v hada, připlazila se k hudebníkovi a uštkla ho. Smrt však nedokázala dokončit své dílo. Ano, Korkutovo tělo je mrtvé. Srdce se zastavilo, nedýchá. Ale duše byla reinkarnována – stala se Pánem spodních vod. Korkut dodnes pomáhá šamanům konat dobro na zemi, pomáhat lidem. Kobyz zase chrání všechny živé bytosti před Smrtí. Mladý muž hledající nesmrtelnost ji tedy dokázal najít, tváří v tvář samotné Smrti.
V článku jsou nádherné obrázky umělkyň ze skupiny Art.Love.Dimash, které byly použity také v jejich art videu k písni Stranger