Budu upřímná: nejsem fanouškem Dimashe. Tím, že to říkám, však v žádném případě nesnižuji jeho talent daný od Boha. Jeho hlasový rozsah nemá obdoby – to je nepopiratelné. Nicméně být něčí skutečný fanoušek podle mě znamená mít jeho písničky opakovaně puštěné a vyplňovat jimi svůj každodenní soundtrack. A nebyla bych k vám upřímná, kdybych tvrdila opak.
Z koncertu Stranger, Düsseldorf (listopad 2024). Foto: Dimash News
Přesto existuje několik jeho písní, které jsem si v určitých obdobích svého života pouštěla opakovaně.
Jednou z nich je Aquym (Moje labuť). Poslouchala jsem ji, když jsem měla bolestně zlomené srdce, a i teď, když ji slyším, se mi vracejí ty nezpracované emoce a je těžké tu kapitolu mého života znovu prožívat.
Další píseň, Láska unavených labutí (Любовь уставших лебедей), má jiný, ale stejně hluboký význam. Byla to píseň, kterou moji rodiče rádi poslouchali společně. Ale teď, když už otec není mezi námi, je pro mě a mou matku příliš bolestné ji poslouchat.
Když to píšu, uvědomuji si na Dimashově hudbě něco pozoruhodného. Na rozdíl od chytlavých melodií, které vám hrají na pozadí, zatímco se věnujete svému dni, jeho hudba vyžaduje vaši plnou pozornost. Je pohlcující – duševně i emocionálně.
Foto: Aida Haidar
Vezměte si například Příběh jednoho nebe (The Story of One Sky). Není to jen píseň, je to prožitek. Myslím, že je to Dimashova osobní výpověď o válkách, které pustoší náš svět. Když ji poslouchám, mám husí kůži. Do očí se mi derou slzy, srdce mě bolí a na těch dvanáct minut se v jejím poselství úplně ztratím.
Podle popisu videa je tato skladba výzvou k jednotě – připomínkou toho, že navzdory rozdílům v rase, národnosti a náboženství sdílíme všichni stejnou Zemi a nebe.
„Žádná posvátná kniha nevyzývá k ničení lidí. Musíme se naučit přátelit se navzájem, protože je nepřijatelné, aby miliony dětí trpěly kvůli činům několika dospělých. Budoucnost naší planety, budoucnost lidstva, je v našich rukou. Nechť je na světě mír. Jsme děti jednoho Domova, jedné Země a jednoho Nebe,“ stojí v popisu videa.
Věřím také, že Dimashova hudba vyžaduje hlubokou emoční inteligenci. Vyžaduje pozornost nejen uší, ale i duše. Čím více poslouchám jeho písně a jsem svědkem světových tragédií – válek v Evropě a na Blízkém východě, hladu, přírodních katastrof – tím více chápu, proč je tak hluboká potřeba, ne, řekla bych, hlad, po umělci, jako je on.
Zákulisí z natáčení Příběhu jednoho nebe u kaňonu Sharyn
V těchto časech jsou umělci jako Dimash víc než jen baviči. Ano, umí předvést dechberoucí vystoupení – to vám potvrdí mnoho jeho fanoušků, kteří za ním cestují po celém světě, ale jeho skutečný dar spočívá ve schopnosti předávat silná poselství způsobem, který působí přirozeně, nikoli nuceně. Není to aktivista, který prosazuje nějakou agendu; je to prostě člověk – i když říkat o něm, že je obyčejný, by byla chyba. Jeho výjimečný hlas v sobě nese hloubku emocí, což je v dnešním hudebním průmyslu vzácné.
A odkud se tato hloubka bere? V Dimashovi vidím vliv jeho prarodičů – osobností, které v kazašských domácnostech ztělesňují moudrost a bezpodmínečnou lásku. Jeho pokora odráží správnou výchovu, kdy se dítě učí základnímu rozdílu mezi dobrem a zlem. A ve světě, kde se tento rozdíl stále více stírá, slouží Dimash jako připomínka toho, na čem skutečně záleží. Je jedním z těch vzácných umělců, kteří nám pomáhají najít smysl v chaosu a dodávají nám sílu pokračovat dál.
Své posluchače také nezahlcuje a nevyžaduje adoraci. Místo toho představuje světlo v každém z nás – světlo, které musíme pěstovat a hlavně sdílet s ostatními. Po celém světě mu je věnováno více než 200 fanklubů. Své fanoušky nazývá „Dears“. Představte si to – jeden člověk, který lidi spojuje, nerozděluje, ale spojuje prostřednictvím hudby, emocí a světla. A to je právě teď přesně to, co svět potřebuje.
Miliony lidí se díky jeho hudbě seznámily s krásou kazašského jazyka. Jeho písně překračují hranice národnosti, věku i původu. Dimash není jen kazašský umělec – je to vyslanec kazašských hodnot.
Někde uvnitř jeho veřejné osobnosti se skrývá jeho pravé já. Nikdy jsem neměla to štěstí se s ním setkat nebo s ním udělat rozhovor, ale věřím, že to, co vidíme, je autentickým odrazem toho, kým je. A to svým způsobem odráží houževnatost kazašského národa – národa, který čelil nesmírným útrapám, ale přesto pokračuje vpřed se silou a velkorysostí a nikdy nedovolí, aby nepřízeň osudu zplodila hořkost.
A když to píšu, něco si uvědomuji – asi jsem vás oklamala. Ukazuje se, že jsem Dimashův fanoušek. A to velký! A teď si poslechnu tátovu oblíbenou píseň. Protože díky Dimashově hudbě mohu přijmout nejen smutek ze ztráty, ale i radost z toho, že jsem měla otce, který miloval, žil a jehož památku si budu navždy uchovávat.
Vidíte, přivolal světlo a zahnal temnotu.
Více Dimashe, více světla.
Autorka: AIDA HAIDAR v rubrice EDITOR’S PICKS, OPINIONS (Redakční tipy, Názory) dne 3. března 2025
Zdroj: THE ASTANA TIMES – Přibližujeme Kazachstán světu
https://astanatimes.com/2025/03/more-than-singer-why-world-needs-dimash-now-more-than-ever